Tak já začnu :-) Korelace mezi kvalitou příběhu a autorem předlohy je, zdá se mi, jasná. Proto funguje cokoli, kde je za tím Božena Němcová, K. J. Erben, Karel a Josef Čapkovi. Jan Drda taky nezklame, ale ten je zahnán do pekla mottem “rudé prdy Jana Drdy”. Pak už jen Jan Werich. Pan Svěrák je dosvitem inspirace. Následuje tvůrčí temno, kdy sedí autor v obýváku a má hlavu v dlaních. Zdá se mu, že všechno již bylo řečeno, zpracováno lépe, než on dovede. Pak pod tlakem termínu vypotí šíleně složité téma plné pitvořících se postaviček, které dává smysl jen autorovi. Hle: nová pohádka je na světě. Čest budiž vzdána autorce scénáře Anděla Páně paní Konášové. Ta čerpá hodně z Bible. A jsem u jádra své úvahy: pohádka musí být útvar, pomocí jehož předává minulá generace zkušenosti generaci následující přijatelnou formou. Vše ve skutečných pohádkách je čistá pravda.