Právě tento týden jsou The Strokes na prvním místě v prodejnosti amerických alb bez ohledu na žánr a excelují také na zlaté pozici v žebříčku rockovém a alternativním. Ne že by to mělo něco vypovídat přímo o kvalitě, na prvních místech hitparád už jsme viděli stovky desek nebo singlů, které stály za starou bačkoru a do roka a do dne po nich pes neštěkl.
Ale objektivně vzato, komerční úspěch je třeba brát vážně, zvláště v současnosti, kdy prosadit se byť jen s informací o tom, že někdo vydal novou desku, je v konkurenci koronavirových jobovek hodně těžké (a to nejen v Americe). Prodejnost ostatně vypovídá i něco o tom, jaký je momentálně vkus takzvaného masového publika, často tolik vysmívaného a opovrhovaného. Měřeno novým albem The Strokes, není to s onou masou zase tak zlé, jak se říká.
Citace klasiků
Na dnešní úspěch nakročili Newyorčané The Strokes v roce 2001 debutovým albem Is This It. Společně s kalifornskými Black Rebel Motorcycle Club byli považováni za cosi jako spasitele rocku. Po období dominance elektronické taneční hudby se ke slovu opět dostávaly kytary a s nimi kožené bundy a pankáčsky ohrnuté rty. Samozřejmě to byla tak trochu hra, ryzí autenticitu bychom asi našli někde trochu jinde, ale je fakt, že obě kapely zaměřily pozornost onoho „masového“ posluchače k hudbě, jíž mnozí prorokovali smrt.
Postupem času se od původně garážového soundu obě kapely odchylovaly, každá trochu jinam. U The Strokes došlo k definitivnímu zlomu na minulém albu Comedown Machine před sedmi lety. Obrátili se na něm totiž k východiskům někdejší nové vlny. Jak se ukazuje nyní, nešlo jen o momentální okouzlení doposud neodhalenou částí rodičovské diskotéky. I The New Abnormal je v mnohém ohledu vlastně „novovlnná“ deska. Ostatně, dvě klasické britské kapely z tohoto ranku, Generation X a Psychedelic Furs, tady přímo citují.
Producentův zájem
Producent Rick Rubin si vysloužil slávu zejména ve třech okruzích: svou prací s hiphopery, s metalisty a s Johnnym Cashem. Co mohlo člověka, který už dávno nemusí dělat kvůli obživě všechny produkce, které se mu nabízejí, zaujmout právě na The Strokes? Nejspíš cítil u kapely, vcházející do středního věku, potenciál v kombinaci autorské jasné představy a ochotě experimentovat, možná si i ve studiu hrát, a nechat si poradit. Možná hrálo roli i to, že od The Strokes se asi tak úplně „povinně“ nečeká album plné rozhlasových hitů (ne že by tuto ambici neměli, ale přece jen nejsou Lady Gaga) a lze se tedy soustředit i na jiné složky než primární chytlavost.
Ať to bylo jakkoli, tvůrčímu týmu, tedy kapele i producentovi, se podařilo najít dobrou střední cestu. První singl At The Door je vyslovená hitovka se silnou melodií zpěvu, stojící především na zvucích syntezátorů. Něco takového by The Strokes na začátku své kariéry v žádném případě nepřipustili, ale sem v kontextu alba, které je hodně zvukově rozložité, pěkně zapadá.
Zvuky kytar
Jestli je ale nějaký instrumentální souzvuk alba The New Abnormal dominantní, je to ten samý, který mají The Strokes od samých začátků: jsou to dvě kytary, které drží v rukou Albert Hammond Jr. a Nick Valensi. Aranžmá dvou kytar v rock´n´rollové kapele definovali už v první polovině 60. let Rolling Stones a je zábavné sledovat, jak jejich vynálezy platí dodnes, zde třeba v písničce Why Are Sundays So Depressing – a je úplně jedno, jaký zkreslovací efekt kdy v průběhu písně ten který kytarista zrovna sešlápne.
Právě pestrost barev kytar je na albu to nejzábavnější, a tady by se dal odhadovat vliv Ricka Rubina, na minulých albech s jinými producenty totiž The Strokes takovou invencí nehýřili. Ne že by šlo o nějaký experiment, jsme na poprockové scéně, ale o to je zásadnější, když se i zde někdo snaží překročit uniformitu. Už jen vstup do alba v podobě úvodní The Adults Are Talking s nervním odtikáváním kytar, jejich rozprostřením do riffů, různě zkreslených ataků a surfových figur je prostě pro milovníka zvukových možností elektrické kytary lahůdka.
Připočteme-li k tomu všemu ještě skvostný obal s reprodukcí obrazu newyorské ikony 80. let Jeana-Michela Basquiata a dvě vypiplané vinylové verze, standardní na červeném vinylu a luxusní v podobě picture disku, máme v rukou jedno z tolik potřebných milých překvapení letošního podivného roku.
