Ovšem než se tak stalo, přišla Himmlerova výzva, aby Höss vstoupil k aktivní SS: „Po dlouhém zvažování plném pochybností jsem se rozhodl pro přestup k aktivní SS. Toho, že jsem opustil cestu, po níž jsem do té doby kráčel, dnes hluboce lituji. Můj život, život mé rodiny by se byl ubíral jinými cestami, třebaže bychom tu nyní rovněž stáli bez domova, bez usedlosti. Ale měli bychom za sebou roky uspokojivé práce. Leč kdo dokáže dohlédnout na konce do sebe vklíněných lidských osudů? Co je správné, co nesprávné?“
Současná doba přeje relativizacím. Snad dnes ale je ještě možné říci alespoň tolik, že Hössovo angažmá v koncentračních táborech, především pak v Osvětimi, správné nebylo. Jeho životním osudem se ostatně zabýval již francouzský prozaik Robert Merle v románu s výmluvným názvem Smrt je mým řemeslem. Nyní v českém překladu Petra Dvořáčka vydalo nakladatelství Academia knihu Velitelem v Osvětimi s podtitulem Autobiografické zápisky.
Nejsem ani žádný spisovatel
Po válce byl Rudolf Höss zatčen a předán do rukou polské justice. Byl odsouzen k trestu smrti a 16. dubna 1947 oběšen právě v Osvětimi. Zápisky dokončil v únoru téhož roku v krakovském vězení: „Mnoho bezvýznamných věcí jsem vypustil, leccos jsem zapomněl, mnoho si už nevybavuji dostatečně zřetelně. Nejsem ani žádný spisovatel, nikdy jsem perem nevládl nějak zvlášť dobře.“
Hned tento citát naráží na dvě důležité charakteristiky Hössovy zpovědi. Na jedné straně totiž o sobě pisatel dokázal zapochybovat, na druhé straně ovšem některé skutečnosti zkreslil – jak je patrné z poznámek k německému originálu, jejž v roce 1958 uveřejnil historik Martin Broszat. A navíc, někdy o sobě Rudolf Höss pochyboval oprávněně, žádným spisovatelem skutečně nebyl.
Pro tuto službu se nehodím
Mladý Höss vystoupil z církve a už v šestnácti letech se mu po několika neúspěšných pokusech podařilo zapojit do bojů první světové války. Již zde patřil k nejlepším, stejně jako se vzorně choval ve věznici, když byl ve 20. letech jako člen Freikorps odsouzen za politicky motivovanou vraždu. A dobře si počínal rovněž u SS, nejdříve v Dachau, potom v Sachsenhausenu, a zvláště pak v Osvětimi.
Koncentrační tábor Osvětim byl totiž pod Hössovým velením cele vybudován. Největší továrna na smrt přitom – alespoň podle svědectví jejího velitele – vznikala velmi složitě, jen díky Hössově nekonečné pracovitosti a navzdory neschopnosti jeho neodvolatelných podřízených.
V úvodu zpovědi Rudolf Höss vylíčil poměry ve své rodině, které se dají označit za velmi citově chladné. Právě tato skutečnost patrně stála na počátku podivného rozkolu mysli velitele Osvětimi. Rozkazy sice vykonával na výbornou, ne vždy ovšem s nadšením: „A zde vlastně začíná moje vina. Uvědomoval jsem si, že se pro tuto službu nehodím, neboť s životem a provozem v KT... nejsem vnitřně srozuměn. Až příliš jsem byl vnitřně spojen s heftlinky, protože jsem dost dlouho sám sdílel jejich osud, zažíval jejich útrapy.“
Höss byl skutečně schopen vypozorovat ze života vězňů výmluvné momenty, v jejich interpretaci však naprosto selhával. Třeba při popisu kanibalismu ruských zajatců si nedokázal uvědomit, že něco bylo jeho příčinou, pouze nad ním „kroutil hlavou“. Jako by si tím, co viděl, nebyl ochoten či spíše schopen narušit naučený „maloměšťácký systém“ – homosexuálové se mají léčit, prostitutky jsou opovrženíhodné...
Martin Broszat velitele Osvětimi v úvodu knihy charakterizuje velmi přesně: „...snaživá, až horečnatá svědomitost muže, jenž vždy jen slouží nějaké autoritě, muže, jenž vždy koná svou povinnost, ať jako kat, nebo jako doznávající se delikvent, muže, který vytrvale žije jen z druhé ruky, který se provždy zřekl jakékoli vlastní svébytnosti, a proto také soudu ochotně předává své vlastní já, úděsně prázdné já – aby posloužil věci.“
Současná doba přeje relativizacím. Snad dnes ale je ještě možné říci alespoň tolik, že Hössovo angažmá v koncentračních táborech, především pak v Osvětimi, správné nebylo. Jeho životním osudem se ostatně zabýval již francouzský prozaik Robert Merle v románu s výmluvným názvem Smrt je mým řemeslem. Nyní v českém překladu Petra Dvořáčka vydalo nakladatelství Academia knihu Velitelem v Osvětimi s podtitulem Autobiografické zápisky.
Nejsem ani žádný spisovatel
Po válce byl Rudolf Höss zatčen a předán do rukou polské justice. Byl odsouzen k trestu smrti a 16. dubna 1947 oběšen právě v Osvětimi. Zápisky dokončil v únoru téhož roku v krakovském vězení: „Mnoho bezvýznamných věcí jsem vypustil, leccos jsem zapomněl, mnoho si už nevybavuji dostatečně zřetelně. Nejsem ani žádný spisovatel, nikdy jsem perem nevládl nějak zvlášť dobře.“
Hned tento citát naráží na dvě důležité charakteristiky Hössovy zpovědi. Na jedné straně totiž o sobě pisatel dokázal zapochybovat, na druhé straně ovšem některé skutečnosti zkreslil – jak je patrné z poznámek k německému originálu, jejž v roce 1958 uveřejnil historik Martin Broszat. A navíc, někdy o sobě Rudolf Höss pochyboval oprávněně, žádným spisovatelem skutečně nebyl.
Pro tuto službu se nehodím
Mladý Höss vystoupil z církve a už v šestnácti letech se mu po několika neúspěšných pokusech podařilo zapojit do bojů první světové války. Již zde patřil k nejlepším, stejně jako se vzorně choval ve věznici, když byl ve 20. letech jako člen Freikorps odsouzen za politicky motivovanou vraždu. A dobře si počínal rovněž u SS, nejdříve v Dachau, potom v Sachsenhausenu, a zvláště pak v Osvětimi.
Koncentrační tábor Osvětim byl totiž pod Hössovým velením cele vybudován. Největší továrna na smrt přitom – alespoň podle svědectví jejího velitele – vznikala velmi složitě, jen díky Hössově nekonečné pracovitosti a navzdory neschopnosti jeho neodvolatelných podřízených.
V úvodu zpovědi Rudolf Höss vylíčil poměry ve své rodině, které se dají označit za velmi citově chladné. Právě tato skutečnost patrně stála na počátku podivného rozkolu mysli velitele Osvětimi. Rozkazy sice vykonával na výbornou, ne vždy ovšem s nadšením: „A zde vlastně začíná moje vina. Uvědomoval jsem si, že se pro tuto službu nehodím, neboť s životem a provozem v KT... nejsem vnitřně srozuměn. Až příliš jsem byl vnitřně spojen s heftlinky, protože jsem dost dlouho sám sdílel jejich osud, zažíval jejich útrapy.“
Höss byl skutečně schopen vypozorovat ze života vězňů výmluvné momenty, v jejich interpretaci však naprosto selhával. Třeba při popisu kanibalismu ruských zajatců si nedokázal uvědomit, že něco bylo jeho příčinou, pouze nad ním „kroutil hlavou“. Jako by si tím, co viděl, nebyl ochoten či spíše schopen narušit naučený „maloměšťácký systém“ – homosexuálové se mají léčit, prostitutky jsou opovrženíhodné...
Martin Broszat velitele Osvětimi v úvodu knihy charakterizuje velmi přesně: „...snaživá, až horečnatá svědomitost muže, jenž vždy jen slouží nějaké autoritě, muže, jenž vždy koná svou povinnost, ať jako kat, nebo jako doznávající se delikvent, muže, který vytrvale žije jen z druhé ruky, který se provždy zřekl jakékoli vlastní svébytnosti, a proto také soudu ochotně předává své vlastní já, úděsně prázdné já – aby posloužil věci.“
