Když vagina šeptá. Polská spisovatelka vydala knihu povídek o sexuálním poznávání

Na podzim 1932 publikoval František Halas sbírku Thyrsos. Rozhodně nejodvážnější položku ve své bohaté bibliografii. V té sbírce, parádně ilustrované Jindřichem Štyrským, je jedenáct textů, z nichž každý si bere na paškál jednu možnou podobu lásky – co lásky, erotiky se vším všudy! Stařec a mladice, homoerotika, orální sex – je tady prostě všecko, co si člověk může vysnít. Navíc zpracované bravurním, vysokým stylem. Prostě knížka, na kterou se nezapomíná; podobně jako na Nezvalovo Sexuální nocturno nebo pornografické veršování Voskovce a Wericha.

Sezony slasti

Před pár týdny, devadesát let po Halasovi, vyzkoušela něco podobného Marta Dzido, polská spisovatelka a filmařka, ročník 1981. V češtině už je k mání její novela Slast (2019); v ní se dva, on a ona, ztraceni jednak ve svém mládí, jednak ve Varšavě kdesi na sklonku devadesátých let, propadají do hlubin vášnivého vztahu, který ruší teď a tady stejně jako všecky další osobní a životní jistoty pod vlajkou rozumu.

Novinka Jahodová sezóna je sbírkou devíti povídek, v nichž je ústřední téma slastného sexuálního poznávání a potýkání variováno na podobný způsob jako u Halase. Začíná to nymfomanií, pokračuje magickým vyznáním masturbaci a končí třeba lesbickou láskou, milostným trojúhelníkem nebo šílenou láskou, která rozkvétá nikoli v bujném mládí, ale ve zralém věku manželství a potomků. Někdy je to náznak, báseň v próze, maximálně odhalené lýtko, ale daleko častěji řádně prokrvená erotika, výkres, v němž každý bod, každou linii diktuje chuť na pořádnou dávku dopaminu a oxytocinu.

Takže na jednu stranu podiv a uznání. Dzido je Polka, a dnešní Polsko – to není žádný dopamin ani oxytocin, ale diktát státní církve, která zotročuje, buzeruje, diktuje a brutálně trestá. Především svobodnou, otevřenou sexualitu a všecko, co s ní souvisí. Dzido proti tomu staví aktivistickou repliku: „Udělejte to, i když se bojíte.“

Kus dál pak – chvíli poté, co byla hrdinka svedena k sebeukájení silou měsíce, jenž se právě vyloupnul na obloze – uvádí totální i fatální důvod: „neslušná, zkažená a špinavá, ale zato tak šťastná.“ Jenže každý líc má svůj rub, tedy druhou stranu: Dzido je ve svých povídkách sice nadšená vypravěčka, bojuje za správnou věc, ale funguje to u ní přesně podle studie Rolanda Barthese Smrt autora. Nepíše vůbec nic nového, jen listuje – tu více, tu méně zkušeně – v obří antologii textů, které byly na téma sexuálního prožívání napsány před ní. Některé z těch, co vznikly v českém kontextu? Třeba milostný dopis, který napsala Egonu Bondymu zkraje 60. let Jana Krejcarová. Nebo jedenáct let stará novela Černý klarus Hany Lundiakové.

Mocná síla

Takže je to nakonec takové stylistické cvičení. Důležitější je úběžník, to setrvale revoltní, nebo aspoň inspirativní poselství, že reflektovaná, osvobozená sexualita je klíč k sobě i ke světu – a ne zločin, za který má přijít trest. Dzido sice vodí své postavy (anebo je to všechno jen varianta jedné hrdinky, možná autorčina alter ega) i tentokrát asi nejčastěji po Varšavě přelomu tisíciletí, ale konkrétní časoprostorové reálie jsou pro ni podružné, stejně jako dobové souvislosti napříč politikou, společností, kulturou. Je to silně dostředivý text, který píše sama slast, prvotní chuť, čirá lačnost. Text-slast, text-chuť, text-lačnost.

Každopádně text živelný i živočišný, obnažený, ale setrvale intimní. Možná „je to jen chemie. Je to jen biologie,“ jak říká jedna z postav, ale i tak platí, že všecko se v tom devateru povídek odehrává pod praporem erotiky, ne pornografie. Jakkoli k té druhé možnosti svádí jednak příšerná, zoufale vulgární obálka, jednak autorčin důraz na poněkud omletý motiv jahody, která si střihne ve většině povídek minimálně „kameo“.

A trocha provokace na závěr: Před pěti lety frčela ve zdejším mediálním provozu kauza „penis nad koulemi“. Namachrovaný cenzorský štáb tehdy brojil proti veřejnoprávnímu médiu, že takovéhle splašky nějakého Hollinghursta vypouští do éteru! Jakpak by dneska pochodila Marta Dzido, která v Jahodové sezóně píše: „Neustále ji udivovalo, jak mocná síla v ní dřímá, jak nevyčerpatelné zdroje potěšení skrývá její vagina, která se dokáže pořád obnovovat a ukazovat vděčnost, když naslouchá jejím potřebám, když jde za hlasem, jímž jí šeptá: Tak pojď.“ Tak pojďme: Už jen pro tohle stojí novinka Marty Dzido za přečtení.