Vaše nejnovější výstava obrazů a objektů se jmenuje Sugar Choice. Co si pod tímhle názvem máme představit a může být vůbec volba sladká?
Často pracuju se slovem a jazykem a mám ráda věci, které v sobě ukrývají nějakou přesmyčku. Sugar Choice vypadá na první pohled jako něco sladkého, snadného a dobrého. Ale také to může znamenat pravý opak. Jednoduché cesty totiž nebývají to nejlepší. Vezměte si pohádky – kdo si vybere širokou pěšinu, ten většinou špatně skončí. Navíc sladkosti jsou vlastně jed, který nás zabíjí, stejně jako může být jed volba, tedy špatná volba. A tím, že volíme prakticky denně, se toto téma stává pro každého osobním.
Sigmund Freud jednou prohlásil, že co se týče rozhodování, nejsme pány ve svém domě. Myslíte, že jsou lidé schopni se rozhodovat svobodně, nebo za ně jednají instinkty a libida?
To, že toto téma zpracovávám, ještě neznamená, že znám odpověď. Někdy nás instinkty přemůžou, jindy zase převládne racio. Myslím, že spolu svádí boj. Existují ale hraniční životní situace, ať už jsou výsledkem osudu, či determinismu, v kterých se, myslím, člověk rozhoduje tak padesát na padesát.
Při pohledu na vaše obrazy mám dojem, že na nich svádí boj geometrie s abstrakcí. Kdo v tuto chvíli vítězí?
Nikdo. Jdou spolu ruku v ruce, je to synergický proces. Tohle je moje první výstava, která by se dala považovat za abstraktní, i když co se obsahu týče, abstraktní není. Obecně je pro mě důležitý obsah, a navíc obsah s určitou dávkou ambivalence, ten, který můžu řešit. Jako například téma volby. U Sugar Choise vidím spíš organickou polohu, kdy si barvy samy tečou až se nakonec shlukují do krápníkových struktur. Takže bych nemluvila o geometrii versus abstrakci, ale spíš o něčem organickém versus technickém.
Pokud se zaměříme na obsah, vystavujete obrazy s názvy jako Oběma směry najednou nebo Vším, anebo alespoň obojím. Jak je mají návštěvníci chápat?
Všechno se vztahuje k nesnadnosti volby jako takové. Jde mi o naznačení až paradoxní roviny, protože oběma směry najednou to samozřejmě nejde. Snažím se malířskou technikou popsat stav, kdy se člověk dostává do náročných situací a fází. Je pod mnoha tlaky, volba je pomalu vynucená okolnostmi a má pocit, že nelze třeba zvolit ani jednu z možností, případně naopak více možností najednou. Má to samozřejmě psychologický podtext, volba souvisí s odpovědností. A odpovědnost zase někdy může vést až k redukci osobnosti. O ztrátě spontánnosti nemluvě.
Vzdušné zámky nad VltavouVeronika Drahotová se narodila 25. července 1975 v Praze. V letech 1990–91 studovala na střední uměleckoprůmyslové škole, následně rok na Střední umělecké škole Václava Hollara. V roce 1992 nastoupila jako teprve sedmnáctiletá na AVU do ateliéru Jiřího Sopka. V roce 1995 absolvovala stáž na San Francisco Art Institute. V roce 2000 ukončila studia na AVU v ateliéru Jiřího Davida. Samostatně vystavovala například v Praze, Los Angeles, Bruselu, Bělehradě či Berlíně, byla zastoupena na skupinových výstavách v Tokiu, New Yorku, Budapešti či San Francisku. Na konci devadesátých let nechala nasvítit Pražský hrad duhovými reflektory, projekt nesl název Vzdušné zámky. Výstava Sugar Choice potrvá v Prinz Prager Gallery do 4. listopadu 2012. |
Využíváte malířskou techniku s třpytivými flitry a zvláštním lomem světla. V čem je přínosná?
Ta vyplývá sama z procesu tvorby. Flitry jsem začala používat už na vysoké škole a propojovala je s realističtějšími obrazy. Teď ale tato podoba nabrala svého maxima. Řekla jsem si, že se toho nebudu bát a dovolím si věci, co jsou už trochu moc. Rozhodování si totiž taky někdy vynucuje radikální, až extrémní řešení. V tomhle smyslu je koncipovaná celá výstava. Navíc na ní pracuju s barvami, které pro mě nejsou typické – například modrá. Moje klasická dominantní barevnost je zlatá, bílá a černá. Černou jsem ale v tomhle případě eliminovala, protože sama za sebe potřebuju cítit příklon k něčemu pozitivnímu. Nemám ráda nadbytečný nihilismus, život sám je občas dost těžký.
Máte dvě malé děti, tak mi to nedá se nezeptat, jestli v téhle výstavě nejde o lehkou variaci na Sofiinu volbu.
Ne, já se mezi nimi naštěstí nemusím rozhodovat. Ale to, že jako matka s nimi prožívám školu a spoustu nových situací, se do mých obrazů samozřejmě promítá. Navíc musím rozhodovat za ně, což znamená mnohem víc odpovědnosti, a je důležité, abych volila správně.
Před několika lety jste nechala duhově nasvítit Pražský hrad pod názvem Vzdušné zámky. Nechystáte nějakou další intervenci do veřejného prostoru? Teď by se to hodilo.
Ráda bych. Po delší době jsem se totiž vrátila ke světelným objektům, které budou k vidění i na této výstavě. Také začínám zase přemýšlet o nějakém public space umění. S Hradem teď konkrétně nic neplánuju, ale nosím v hlavě pár projektů, které bych ráda realizovala. Jde o to najít nějakou instituci, která vám vyjde vstříc. A to je dneska mnohem těžší než v devadesátých letech. Ale až se to podaří, tak ten projekt bude rozsahem podobný tomu na Hradě.
O co půjde?
To nemůžu prozradit. Ale takovou mou základní technickou ambicí v rámci instalace a public space je recyklace a využití minima k získání maxima…Řekněme.
Bude nějak souviset se světelnými objekty, které vystavujete spolu s obrazy?
Minimálně. Ty jsou spíš inspirované krápníky, stalagmity a stalaktity. A zase jsme zpět u volby – v přírodě taky nevíme, jestli tyto tvary vznikají úplnou náhodou, nebo řízením osudu, nějakou „volbou přírody“.