Vertigo je all stars tým českých a v Česku žijících slovenských muzikantů, jejichž zájem přesahuje mnohdy dost daleko jazzové hranice. Hlavní skladatel a saxofonista Marcel Bárta hraje s kdekým, skládá scénickou hudbu a výtvarničí, má i duo s další členkou Vertiga, zpěvačkou a cellistkou Dorotou Barovou, jež je známá mj. i z alternativní dvojice Tara Fuki, ale doprovází také Anetu Langerovou v jejích komorních projektech.
Klavírista Vojtěch Procházka se pohybuje na linii od improvisingu k indické hudbě, trumpetista Oskar Török hraje například v kapele Points nebo s Ivou Bittovou v Čikori. Do širokého záběru basisty Rastislava Uhríka se kromě jazzových projektů vejde i hraní v kapele Jany Kirschner a bubeník Daniel Šoltis kromě jiného posílil po letech probuzené trio -123 min.
Výčet aktivit je možná poněkud duchamorný, nicméně v tomto případě opodstatněný. Jednak dokládá, že dotyční muzikanti skutečně nemají žádný hráčský problém a mohou se pustit prakticky, kamkoli si zamanou. A za druhé logicky zdůvodňuje, proč je Vertigo, jež má většina z nich důvod považovat za svůj skutečně domovský soubor, prakticky vyloučeno stylově zařadit.
Když Vertigo před jedenácti lety vydalo první album, byly při popisu jeho hudby nejfrekventovanější obraty typu „mix současného jazzu se soudobou vážnou hudbou“, mluvilo se o ohlasech minimalismu, skandinávské jazzové školy či stylu, typickém pro kultovní mnichovské vydavatelství ECM.
To všechno, vždy něco méně a něco více, platilo vlastně vždycky, pro všechna následující alba, a platí to podnes. Byla období, kdy bylo Vertigo více zahleděné do sebe (na prvním albu nebo na předposledním Taj) a kdy naopak nastavilo přívětivější tvář i posluchači nespecialistovi (album z roku 2008, kdy řady původně instrumentálního kvinteta posílila primárně jako zpěvačka Dorota Barová, tehdy v roli hosta).
Ale ještě nikdy nebylo Vertigo natolik přístupné, natolik vstřícné a natolik hravé jako na aktuálním albu. Ta hravost se ostatně projevuje už v názvu: Nononononininini. A v podobě obalu alba i fotografií Jana Tichého, které oproti minulosti hrají všemi barvami a protagonisté se na nich usmívají jako nikdy předtím.
Vyloženě radostná je i úvodní skladba Kuljeskeleva, svým svižným rytmem, melodickým tématem a prozářenou atmosférou vlastně nastavuje posluchačovo ucho. To sice hned u úvodního Křiku, jehož paradoxně velmi tichou střední a nejdelší část rytmizuje až zlověstný basový tep, poněkud „dostane za uši“, ovšem vzápětí, pod pořadovým číslem tři, přichází jeden z nejkrásnějších zážitků desky.
Tady se ve vlastní skladbě Je nutné na text slovenského básníka Ivana Kraska (1876–1958) ujímá trumpetista Oskar Török zpěvového mikrofonu a vystřihne nádhernou baladu, při níž si nelze nevzpomenout na Deža Ursinyho. Nejde o kopii, spíš podobný hlas, ale zejména příbuzné citové a myšlenkové naladění. Törökův zpěv v této a další písni s Kraskovým textem Hej je největším objevem alba.
Ostatní skladby se pohybují vesměs v širokém výrazovém spektru jako instrumentálky. Je-li v nich použit hlas, tedy vždy jako hudební nástroj, který zpívá pouze vokály nebo slabiky – jako právě v titulní Nononononininini, hybně rozjeté za použití ostinátních figur do „minimalistického karnevalu“. Jejím protikladem jsou náladotvorné miniatury Loďka či Pevný bod, až komediální Old Lover, kde znějí dechy jak někde na ulici v New Orleans, anebo Tajný plán. Ten, s vedoucím zastřeným hlasem křídlovky jako jediný na albu připomíná to, co obvykle rozumíme pod pojmem jazz.
