K historické budově naší první scény přicházeli smuteční hosté s květinami už po desáté hodině. Mezi dalšími dorazili třeba spisovatel Jáchym Topol, herec Miloslav Mejzlík či herečka Uršula Kluková. Před samotným otevřením hlavního vchodu pro veřejnost už stála před budovou dlouhá řada táhnoucí se směrem k Nové scéně.
Rakev zdobily tři řady smutečních věnců a velká černobílá fotografie. Další věnce a květiny pak byly položeny po celé délce jeviště. Na katafalku se skvěl umělcův bílý podpis a na plátně nad jevištěm se střídaly fotografie z Harapesovy taneční i filmové tvorby. Čtvrt hodiny před polednem a tedy i začátkem obřadu už bylo hlediště Národního divadla téměř zaplněné.
Smuteční program zahájila reprodukce známého duetu Jen pár dnů (Cosa sei), který Vlastimil Harapes nazpíval se svou bývalou ženou Hanou Zagorovou.
 |
Jako první promluvil generální ředitel Národního divadla Jan Burian. „Řekne-li se balet, skoro každého v České republice napadne Harapes. A řekne-li se Harapes, napadne každého i herec v televizi, filmu a na divadle, umělecký šéf či taneční pedagog. Tím vším Vlastimil Harapes byl,“ zahájil Burian svou řeč. Mimo jiné připomenul umělcovu filmovou tvorbu, třeba Poledňákové komedie, kde Harapes ztvárnil baletního mistra Jindřicha. Ale dále i Starce na chmelu nebo slavné snímky v režii Juraje Herze.
„Stopa, kterou v českém uměleckém světě zanechal, je nesmazatelná a hluboká. Krom nesporných uměleckých kvalit přivedla k tanečnímu divadlu i tisíce nových diváků,“ shrnul ředitel první scény. „Potkávali jsme ho do posledních dnů na všech našich premiérách i dobročinných akcích,“ pokračoval a zdůraznil Harapesovy charitativní aktivity.
„Řekne-li se balet, skoro každého v České republice napadne Harapes,“ zopakoval závěrem své řeči Burian. „Je to také proto, že šlo o tvůrce, kterého jsme mohli a můžeme navždy milovat,“ uzavřel.
„Znali jsme se víc jak šedesát let. K tomu kamarádství došlo vlastně tady,“ navázal pak ředitel Taneční konzervatoře Jaroslav Slavický, když připomenul společné studentské sledování tehdejších baletních hvězd. I Slavický podtrhl, jakým byl Harapes vynikajícím umělcem. „Byl ale také báječným člověkem. Velmi upřímný, dobrosrdečný, empatický. Ale dovedl být také velmi kritický. Vždy jsem před představením obdivoval, jak byl nabitý energií. A ta pozitivní energie, kterou vysílal, přešla i do hlediště. Proto byl tak úspěšný,“ řekl Slavický.
Dnes ve 12.00 proběhne poslední rozloučení s panem Vlastimilem Harapesem na jevišti Národního divadla. ️
Budova bude pro veřejnost otevřena od 11:20, kdy bude možné poklonit se u rakve a položit tu květinové dary.
Čest jeho památce!
„Nikdy nikomu nezáviděl. Nemusel, byl vždycky nejlepší,“ uzavřel ředitel Taneční konzervatoře svou řeč. Naplněné Národní divadlo pak sledovalo archivní záběry z předávání čestné Ceny Thálie a tehdejší umělcův medailonek či vzpomínky.
„Jsou zástupy průměrných, desítky výborných, několik jedinečných a pak jsou jedinci, co se stávají symboly svých profesí. Mají tolik talentu, že se zapíšou do dějin,“ navázal prezident Herecké asociace Ondřej Kepka, režisér smutečního obřadu. I on upozornil na Harapesovy charitativní aktivity a dále zmínil jeho moderátorskou kariéru. Konkrétně popsal historku, kdy se Harapes v rozhlasovém éteru tak zabral do debaty s hostem, že zapomněl na půlnoční hymnu. „Promoderoval ses až do hymny,“ uvedl Kepka v milé vzpomínce a dodal, že státní hymna a náš nejlepší baletní umělec prostě patří k sobě.
S projevem vystoupil i Jiří Suchý. Svou řeč zahájil vzpomínkou na moment, kdy se „odvážil zvednout telefon“ a nabídnout Harapesovi roli v Semaforu. „Na tuhle otázku čekám čtyřicet let,“ reagoval prý oslovený. „Tak jsme se sešli a začali tím, že si řekneme, jak se budeme oslovovat. Když jsme vyloučili tykání, Vlastík se rozzářil a řekl, že má moc rád slovo ‚maestro‘. Říkali jsme si tak deset let,“ popisoval Suchý. Tou spoluprací totiž byla inscenace Prsten pana Nibelunga, která se tak dlouho v Semaforu hrála.
Na závěr svého proslovu Suchý uvedl, že ho moc mrzí, že už Harapesovi nestihl nabídnout druhou roli. „Odpusťte mi to, maestro,“ pronesl směrem k rakvi, u které celou dobu drželi čestnou stráž kolegové a kamarádi.
Samotný obřad ukončila státní hymna a následný dlouhotrvající potlesk. Rakev pak za dalšího velkého potlesku vynesli ven hlavním vchodem do ulice, kde byla ve spolupráci s policií na chvíli zastavena doprava.
Harapes, který byl dlouholetým baletním sólistou Národního divadla a později baletní soubor první české scény vedl jako umělecký šéf, zemřel po dlouhé nemoci. Na závěr svého angažmá se stal jako jeden z mála čestným členem Národního divadla, v roce 2016 vstoupil i do jeho Síně slávy.
Muž, jehož jméno je pro mnohé synonymem českého baletu, po skončení aktivní taneční kariéry našel své místo v muzikálu a činohře, učil a působil i v politice, na podzim 2016 kandidoval do Senátu za ANO. V roce 2012 získal Harapes Thálii za celoživotní taneční mistrovství.
Narodil se v Chomutově a v polovině 60. let absolvoval na Taneční konzervatoři v Praze. Od roku 1966 byl členem baletu naší první scény, kde od roku 1971 působil jako sólista. V letech 1987 až 1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterna magika, od roku 1990 pak dvanáct let byl uměleckým šéfem baletu první české scény. V Národním divadle působil do roku 2009.
