„Dnes v poledne nás opustil po těžké nemoci v jedné z pražských nemocnic emeritní sólista Baletu Národního divadla Vlastimil Harapes. Čest jeho památce!“ sdělil v úterý mluvčí naší první scény Tomáš Staněk.
Harapes byl dlouholetým sólistou baletu Národního divadla, později baletní soubor první české scény vedl jako umělecký šéf. Na závěr svého angažmá se stal jako jeden z mála čestným členem Národního divadla, v roce 2016 vstoupil do Síně slávy ND.
V roce 2012 získal Thálii za celoživotní taneční mistrovství. Muž, jehož jméno je pro mnohé synonymem českého baletu, po skončení aktivní taneční kariéry našel své místo v muzikálu a činohře.
„Cítíme hluboký zármutek,“ uvedl ředitel Národního divadla Jan Burian. „Odešel významný divadelník, který patřil ve své době k nejlepším našim tanečníkům, srovnatelným kvalitou se světem, a který zároveň dokázal svým osobním kouzlem, uplatňovaným v autentické herecké tvorbě, přitáhnout pozornost široké veřejnosti k tanečnímu umění,“ dodal.
Vlastimil Harapes se narodil v Chomutově jako benjamínek k pěti starším sestrám. Jako malý působil v ochotnickém sboru, který vedli jeho rodiče. Absolvoval pražskou taneční konzervatoř a hned v roce 1965 nastoupil do baletního souboru Národního divadla. Sólistou se zde stal po pěti letech. „Vždycky jsem chtěl hrát na housle, ale můj učitel byl přísný, vůbec nepochopil, že by mohla výuka probíhat formou škola je hra, a úplně mi housle zprotivil,“ vzpomínal Harapes na své umělecké začátky ve velkém rozhovoru.
„Maminka ovšem viděla, že si furt někde zpívám a poskakuju, a přihlásila mě na rytmiku do Chomutova. Tamní paní učitelka pak rodičům řekla, že dobře slyším hudbu a budu mít dobrou figuru, tak že bych měl jít na konzervatoř. Když mě pak naši ubezpečili, že tam nebude matika, fyzika a chemie, souhlasil jsem,“ dodal. V repertoáru první scény účinkoval ve více než padesáti různých inscenacích.
Klíčovým okamžikem Harapesovy kariéry byl rok 1971, kdy zažil první úspěch v Prokofjevově Romeovi a Julii. Milovníci baletu nezapomenou na jeho Merkucia, kterému vtiskl fanfarónství, humor i provokující rošťáctví, ale ani na Romea, kterého tančil dvacet let. Úspěchy přibývaly doma i v zahraničí, například v Německu, stejně jako role – od princů v Labutím jezeře a Giselle až po vynikajícího Spartaka či Fauna ve Faunově odpoledni.
Tanec studoval taktéž na petrohradském baletní škole a zatančil si na předních evropských scénách, mezi lety 1977 a 1983 byl stálým hostem v Německé porýnské opeře v Duisburgu a Düsseldorfu.
 |
„Všechno to bylo krásné, procestoval jsem svět a hrál jsem nádherné role, ale byla to opravdu makačka,“ hodnotil sám svou kariéru. „Strašná dřina. Podruhé bych stejně nevolil,“ říkal muž, který je pro mnohé symbolem baletu.
Své taneční schopnosti ovšem uplatnil i ve filmu. Zahrál si ve Starcích na chmelu, Marketě Lazarové i hororové pohádce Panna a netvor. Nezaměnitelnou roli učitele baletu ztvárnil v Poledňákové komediální trilogii Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny a Jak se krotí krokodýli. Objevil se i ve snímcích Operace mé dcery či Bolero.
Film přitom mohl dostat v životě talentovaného tanečníka přednost. „Po škole jsem dělal kamerové zkoušky na film Markéta Lazarová, uspěl jsem a režisér František Vláčil mě obsadil do role šlechtice Kristiána. Moje úplně první zaměstnání tedy bylo pro Filmové ateliéry Barrandov. Mnul jsem si ruce, že ze mě bude herec a zbavím se všech těch tréninků,“ vzpomínal Harapes. „Jenomže jsem zjistil, že mě točení nebaví. Byly tam neskutečné časové prostoje, až hrůza, a tak jsem si řekl, že se raději vrátím k baletu. Začal jsem zase pilně cvičit, udělal konkurz do Národního divadla a zůstal jsem tam čtyřicet let,“ dodal.
Harapes si pro svůj ztepilý vzhled nemohl stěžovat na nezájem fanynek, často byl považován za ideál mužské krásy. „V Markétě Lazarové jsem měl malou roli, pak jsem měl filmovou pauzu a pak přišel Den pro mou lásku s Martou Vančurovou. Až tehdy mi začaly chodit dopisy od fanynek, abych jim poslal podepsanou fotku,“ vzpomínal.
Dnes v poledne nás po těžké nemoci opustil Vlastimil Harapes, emeritní sólista a bývalý umělecký šéf Baletu Národního divadla. ️
Emeritní sólista a šéf Baletu Národního divadla Vlastimil Harapes, laureát Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet, nositel titulů zasloužilý a národní umělec, dnes zemřel. Třebaže působil v jiných uměleckých žánrech jako herec, zpěvák, moderátor a taneční pedagog, jeho jméno je trvalým synonymem Baletu Národního divadla.
Jako tanečník... oplýval pohybovou elegancí, vytříbenou kulturou, muzikalitou projevu i hereckou suverenitou, oslňoval technickou bravurou s klidnou a neokázalou jistotou.
Představil se i v televizi jako člen poroty oblíbeného pořadu StarDance. Nevyhnul se ani politice, ve volbách do Senátu v roce 2016 kandidoval jako nestraník za hnutí ANO 2011 v obvodu Praha 6. Se ziskem 13,3 procenta hlasů skončil na čtvrtém místě a do druhého kola nepostoupil.
Mezi lety 1986 a 1992 byl manželem zpěvačky Hany Zagorové. Jak později uvedl, vzali se především proto, aby Zagorová mohla adoptovat malou holčičku. „Nebyl důvod to hlásat. Mělo to svůj účel. Hana velmi toužila po dítěti, ale nemohla mít děti. Rozhodla se pro adopci. V té době ale mohli adoptovat jedině manželé. A tak mě požádala, abychom se vzali, když jsme se tak znali. A že bude mít děťátko, nalezence. Získala do péče holčičku, Aničku. Byly jí asi čtyři roky,“ vzpomínal Harapes v pořadu 7 pádů Honzy Dědka.
„Účelové“ manželství prý zaniklo, jakmile se Zagorová zamilovala do Štefana Margity. Manželkou Vlastimila Harapese byla i herečka, režisérka a psychoterapeutka Elena Strupková.
