Takže jednak neúplnost a nejistota, jednak surovost, bolest a existenciální žal. Ale taky jasná vůle k osobnostní rekonstrukci, k nalézání potlačených a poztrácených částí dosavadního života hlavního hrdiny. Tím je vypravěč plus autor v jednom.
Francouzský spisovatel Édouard Louis, ročník 1992, totiž píše jasnou autobiografii. A otvírá témata víc než nadosobní, víc než palčivá. Do češtiny jeho prózy tlumočí Sára Vybíralová a vydává je nakladatelství Paseka.
Otci je zle
V prvotině Skoncovat s Eddym B. (česky 2018) jde o střet sexuální jinakosti, autorovy homosexuality, s xenofobiemi a rasismem francouzského venkova. „Teplouši“ a „cizáci“ všeho druhu rozhodně nejsou vítaní, rytmus života tady udávají machistické typy s mentalitou pozdního středověku, co si svou hlubinnou frustraci ředí buď agresivitou na svých bližních, nejčastěji na manželce a potomstvu, anebo nezřízenou konzumací alkoholu.
ÉDOUARD LOUIS: KDO ZABIL MÉHO OTCEPřeklad Sára Vybíralová Paseka, Praha 2021, 76 stran |
Eddy B. nakonec nemůže jinak: jen co trochu dospěje, zmizí z toho periferního pekla do úlevné anonymity velkoměsta. V druhotině Dějiny násilí (2019) ovšem řeší problém jiného typu: místo obecného zavržení čelí velmi konkrétnímu znásilnění. A do třetice? Próza Kdo zabil mého otce má vyloženě návodný titul. Žánrově jde o text na hraně reportážně podané zpovědi, kde se střídají hlasy vypravěče, jeho matky i babičky, a esejistiky s filozoficko-sociologicko-psychologickými důrazy.
Otec tu funguje rovnou v celé řadě rolí. Je mu „něco málo přes padesát“ a je na tom zle. Víc než zle: pracovní úraz ho zmrzačil na těle, život na prolhané a nenávistné vesnici pak na duchu. Je to pokrytec, srab a zoufalec. Jenže syn ho potřebuje: aby ho mohl jako vtělený Oidipus zabít, shodit ze svého hřbetu tíhu jeho brutální nadvlády, rozpustit komplex, který v něm otec vybudoval – a který si syn s sebou táhne dosavadním životem.
Oidipus na Marsu
Eddie to ale nemá snadné: otec totiž po celý čas textu mlčí. Nereaguje na otázky, neoponuje svou verzí pravdy. Dusí se ve vlastní šťávě. Sune se pomalu ke svému konci.
Syn pozoruje jeho zvadlé, skomírající tělo a loví z paměti klíčové situace; pozoruje sebe v něm jako v zrcadle. Je to jasně terapeutický přístup: vyslovit potlačenou bolest, převést někdejší negativní emoci do současných slov. „To, co píšu, nemá vyhovět nárokům literatury,“ potvrzuje Édouard Louis, „ale nárokům nezbytnosti, naléhavosti, ohně.“ Tohle je linka vnitřní: text z nezbytnosti, verbální očista. V novele ale průběžně sílí ještě linka vnější – a v ní to po otci schytává francouzská společnost obecně.
Louis má totiž názorově blízko k trochu paranoidnímu neomarxismu: stát podle něj cíleně škodí chudým a fandí bohatým. Zatímco centrum si žije na vysoké a ještě vyšší noze, periferie je odsouzena k zániku. Podle autora je to krutě nefér a je čas na pomstu – nebo rovnou „pořádnou revoluci“. Oidipus jde na střídačku a do útoku vyráží Mars, bůh války. Louisův otec najednou není viník, ale oběť. A synek ho omlouvá: Vždyť on nemohl jinak, všechna ta dogmata a stereotypy, veškerou tu primitivní lotrovskou mentalitu, co nenávidí z vlastního zoufalství, mu do hlavy narval stát. Kdyby měl otec vyšší příjmy, kdyby dostal kvalitnější zdravotní a sociální péči, kdyby mohl pořádně studovat, bylo by mu líp.
Víc než revoluce
Anebo taky ne. Édouard Louis otvírá věčnou otázku: Je v člověku víc z něj, anebo z těch kolem něj? Formuje jeho osobnost spíš majoritní společnost, anebo jeho vlastní, hlubinný potenciál? Pravda je samozřejmě někde napůl cesty. Peklo nejsou jenom ti druzí. A Louis to nepochybně ví.
Ostatně proto všechny ty „zlomové“ motivy, co soustavně trousí v textu: přelom tisíciletí, železná opona mezi Východem a Západem, vnitřní kontra vnější, emoce proti rozumu, střed proti okraji. A taky ta rozpůlená tvář na obálce. A taky plánovaný pandán k téhle knize o otci: kniha o matce (vyjde v Pasece na konci dubna). Nakonec je titul Kdo zabil mého otce nejspíš šikovně vyhroceným podnětem k živé diskusi. To je úlevné zjištění: Diskuse je vždycky víc než revoluce.
