Středa 1. února 2023, svátek má Hynek
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Zapomenout na sebe a jít do práce

Kultura

  13:35
PRAHA - Včerejší premiéra Laclosových Nebezpečných vztahů byla první, kterou Alena Vránová ve své půlstoletí trvající divadelní kariéře odehrála v pražském Činoherním klubu.

Alena Vránová foto: archiv A. V.

LN Je to náhoda, že se po dlouhých letech u divadla objevujete právě na prknech Činoherního klubu?
Když jsem s režisérem Ladislavem Smočkem zkoušela v Divadle Ungelt inscenaci Perla Hollywoodu a já, už někdy v polovině té práce jsem věděla, že budeme spolu dělat dál. Nabídl mi menší roli v chystaných Nebezpečných vztazích a já mu okamžitě kývla. Jsem ráda, že k tomu došlo, vždycky jsem toužila v Činoherním klubu hrát, být u toho, a ten sen se mi splnil.

LN Dalo by se říci, že jste herečka věrná své scéně. Konkrétně skoro čtyřicet let Městským divadlům pražským. Ale do Prahy vás kdysi přivedl Jan Werich. Byla jste u začátků Werichova Divadla satiry?
U absolutních začátků. Vlastně jsem tam mohla být už rok před tím, než Divadlo satiry existovalo. Mělo to totiž svou trochu humornou předehru. Točila jsem tehdy s Jánem Kadárem a Elmarem Klosem film Hudba z Marsu. Při jedné scéně se za mnou objevil Jan Werich, kterého režisér Kadár požádal, jestli by mu tam pro štěstí nezahrál takovou malou epizodku. A protože Werich zrovna točil na druhé straně ateliéru pohádku Byl jednou jeden král, měl dobrou náladu a čas, tak přišel. Mě zrovna čekal docela těžký záběr, měla jsem tam uvádět celý ten orchestr složený z velmi známých pražských herců. A najednou zezadu slyším: "Poslyšte, vy máte tadyhle na krku takovou roztomilou bradavičku." S drzostí mládí se otočím a povídám: "Pane Werichu, já jsem teď strašně rozčílená, teď na mě nemůžete mluvit." Chvíli bylo ticho a pak se ozval znova: "Poslyšte, já bych potřeboval naivku, nešla byste ke mně do divadla?" "A pane Werichu, vy to divadlo máte?" ptala jsem se. On na to, že ještě ne, ale že ho bude mít. A já to doklepla a řekla jsem mu, že až ho bude mít a bude mě chtít, tak že ráda přijdu. Ještě se ptal, kde hraju, já že v Benešově. "Tam je nějaký divadlo?" Tak jsem hrdě pravila, že je a že si v něm zahraju role, které on by mi ani nedal. Jan Werich se bavil a já byla přesvědčená, že tím to skončilo. No ale on mě za rok opravdu pozval a ty začátky byly moc pěkné.

LN A vzal vás jako naivku?
Vzal. Mou první rolí u něj byla Onomatopoe v jeho a Voskovcově hře Caesar, to byla ta mladá, menší ženská role, Kleopatru hrála Jarka Adamová. Pak rozhodl, že budu alternovat i Kleopatru. A pak jsem dostala další krásné role.

LN Začátky byly jistě zajímavé, nakonec ale Jan Werich z pozdějšího divadla ABC musel odejít...
Víceméně ho vyštvali, byl trnem v oku, házeli mu soustavně klacky pod nohy. Měli jsme třeba už nastudovanou hru Jezinky a Bezinky. Tenkrát se každý kus musel podrobit schvalování. Komise den před premiérou, na generálce, prohlásila, že je to černý humor, který do lidovědemokratického divadla nepatří - a ta premiéra se skutečně nekonala. Ale to je jen jedna ukázka toho, jak Werichovi nadřízené orgány v podstatě znemožňovaly vést divadlo. On byl pak také hodně nemocný a nakonec úplně otrávený.

LN Pro soubor to ale nedopadlo zas tak špatně. Divadla ABC se pak ujala Městská divadla pražská. Tam pak byla dlouho velmi silná sestava...
Musím říct, že to byly krásné roky. Ředitel Ota Ornest dobře věděl, na kterých hercích postavit repertoár, a i ti, kteří třeba nehráli hlavní role, si vážili toho, že v tomto souboru jsou. Nevzpomínám si, že by tam byli kolegové nespokojení s tím, co hrají. Vezměte si už tu pánskou sestavu - Felix Le Breux, Rudolf Deyl, Václav Voska, Ota Sklenčka, Josef Bek, ze starších to byli Bejvl, Pavlík, Raušer... to všechno byly nějaké persóny. A když v jedné době najednou začaly odcházet, bylo v tom souboru cítit, že není každý nahraditelný.

LN Nejen herci, i vy a všechny vaše výrazné kolegyně jste hodně hrály.
Měli jsme líčidla jak v šatně Komorního divadla, tak ABC, v Rokoku i Komedii. Byly doby, kdy jsem hrála na všech čtyřech scénách najednou. Nepamatuju se, že bych tam byla nešťastná proto, že bych snad nehrála to, co jsem chtěla. To se stalo až později, když už Ornest nebyl šéfem a celá struktura toho divadla se změnila. Cítila jsem, že se se mnou moc nepočítá. Tak už jsem tam dlouho nepobyla, odešla jsem v roce 1993.

LN Dokázala byste být bez divadla?
Chybělo by mi. Proto jsem si v té asi tříleté pauze, než mě pozval Milan Hein do Divadla Ungelt, našla řešení v divadle jednoho herce. Jiří Just přišel s nabídkou monodramatu Lásko má, ty nevíš, nastudovala jsem si Medeu od Arpáda Göncze, pak Smyczkovu úpravu Loosové knihy Páni mají radši blondýnky... Bez divadla bych asi těžko žila, chtěla jsem hrát, ale ne za každou cenu. Chápu, že dnes většina mých kolegů volí před pevným angažmá cestu svobody.

LN Ale také nejistoty.
Pořád lepší, než chodit do divadla s vědomím, že nemůžete ani trošičku ovlivnit to, co budete hrát. To chodíte s hrůzou, co tam bude na rozpisu rolí viset. Herci si dělávali legraci: bejvávalo, že člověk stál před fermanem bez dechu, jestli se na něm najde, a oddechl si, zaplaťbánbu, jsem tam. Pak přišla doba, kdy si řekl, zaplaťpánbu, nejsem.

LN Kdybyste se nemohla věnovat své profesi, co byste dělala? Uvažovala jste o tom někdy?
Ne. Nikdy jsem si nepředstavila, že bych se mohla živit jiným způsobem. Realizovat se, to už vůbec ne. Já nic jiného neumím a za celou tu dobu, co jsem na jevišti a na plátně, jsem se taky nikdy nezabývala něčím jiným. Teď nemluvím o třeba koníčcích...

LN Například o přestavování bytu a chalup...
To se ve mně někde vzalo, ani nevím kde. Samotnou mě schopnost přetvářet věci k obrazu svému překvapila. Asi jsem se do toho zakousla právě v době, kdy moje budoucnost v divadle nebyla jasná. Koupila jsem si chalupu a celou ji předělala a pak ji zas prodala a začala nanovo...

LN V čem podle vás je podstata hereckého řemesla? V talentu, pracovitosti, touze předvádět se?
Myslím, že pokud herec uspěje, je to díky takovému tomu dobrému sobeckému základu v něm. Člověk to vlastně vždycky dělá pro svoje uspokojení. Když se mu role povede a on to z hlediště cítí, prožívá opravdové štěstí a naplnění. Ne proto, že snad chce dávat lidem radost nebo že touží něco dokázat. Možná to neplatí obecně, za sebe ale říkám, že jsem šťastná, když vidím, že lidi poznají, co jsem do role vložila. A to je, jako byste dostala dvakrát zaplaceno.

LN Plete se vám do profese soukromí?
Plete se mi tam celý život, jako každému herci, speciálně bych řekla, že je to věc hereček. Ne jednou se mi stalo, že jsem musela hrát ve chvíli, kdy jsem toho absolutně nebyla schopná, nemyslím teď fyzicky. Nemohla jsem ale říct promiňte, dneska to nepůjde, nevyjde ze mě žádnej cit, já ho v sobě nemám, jsem zoufalá, nešťastná, nevím, jak to budu řešit. Jako všechny moje kolegyně, které podobné situace jistě taky zažívají, protože není hereckého života bez osobních konfliktů, vždycky jsem na to jeviště nakonec šla. Člověk musí absolutně zapomenout na sebe a jít do práce.

LN Nejste typ herečky, která své problémy dává najevo nebo je dokonce řeší veřejně. Nikdy jste se asi moc nesvěřovala?
Možná je to důsledek mých hodně raných zkušeností. Málokdo už si tu dobu pamatuje, dokonce není asi mnoho kolegů, se kterými jsem studovala a kteří by si to mohli připomenout. To byla doba, kdy vás přinutili, abyste se se svými osobními trablemi šla svěřovat kolektivu. A oni vám pak jako pomáhali.

LN Máte na mysli padesátá léta?
Ano, a to byla léta pro můj start určující, já skončila divadelní fakultu v roce 1953 a to tam tehdy vládla tvrdá politika.

LN Jak to vypadalo konkrétně?
Na filozofické fakultě visely plakáty a oznamovaly, že se bude se mnou konat soudružský soud. Měl posoudit moje provinění, co jsem tomu soudruhovi Kohoutovi provedla, že s ním nechci žít... Přinutili vás takhle se svěřovat a pak toho zneužili. A kádrovali nás lidi, kteří sami měli strašně moc másla na hlavě. Tak se pak člověk uzavře do sebe a řekne si, tak to ne, příště už na mě nebudete moct, příště vám nedám příležitost. Možná, že mě to poznamenalo do té míry, že si pak o mně mohli lidi myslet, že jsem člověk povrchní. Já se ale dodnes nerada zpovídám. Soukromí si chráním, mám pocit, že i když je mi třiasedmdesát, jsem pořád zranitelná.

LN Vzpomenete si na postavu, která vám během těch let opravdu mimořádně sedla, mluvila z duše?
V době, kdy jsem všechno brala ještě strašně emocionálně, mě skutečně "vzalo", když jsme s mým budoucím manželem Vladimírem Rážem dělali adaptaci Petra a Lucie Romaina Rollanda. Tehdy, to je už strašně let, jsem jako herečka zažívala snad poprvé pocity velkého štěstí. Bylo to pro mě jako očistná koupel. A když udělám obrovský skok, byla to pak první role, kterou jsem dělala v Ungeltu - herečka Gertie Mathewsová v Bouřlivém jaru. Ta měla tak pohnutý osud, že člověk se do ní promítal, aniž by chtěl. A tam jsem si uvědomila, že vlastně není k zahození, když ten život nebyl tak docela jednoduchej. Vté postavě to pak najednou všechno je, a lidi poznají, že to, co hrajete, je pravda.
Autoři:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat