Zemřel včera v noci, tři týdny po svých šedesátých narozeninách.
Jiří Rulf se narodil 22. března 1947 v Praze do úřednické rodiny. Po maturitě vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako novinář v tiskových agenturách Pragopress a Orbis, později, v druhé polovině 80. let, působil v kulturní rubrice Zemědělských novin.
Po listopadu 1989 přešel do Lidových novin, kde byl prvním vedoucím kulturní rubriky v novodobé oficiální éře tohoto listu. V letech 1991–1994 se stal redaktorem poezie v nakladatelství Mladá fronta. Následně pracoval v kulturní rubrice týdeníku Reflex, jehož externím spolupracovníkem zůstal až do posledních dnů.
Své publicistické práce uspořádal do tří knižních svazků. V roce 1997 vyšel soubor rozhovorů s osobnostmi české kultury s názvem Jací jsme, o pět let později kniha spisovatelských portrétů Literáti: Příběhy z dvacátého století a letos sbírka fejetonů Stvořitel času a jiné neuvěřitelné příhody.
Jako básník debutoval v 60. letech v časopisech Sešity pro mladou literaturu a Host do domu. To byla ovšem na dlouhou dobu jediná oficiálně publikovaná tvorba, přišla totiž normalizace. Jiří Rulf tak patřil k autorům, kterým nebylo umožněno debutovat „včas“ a kteří 70. léta přečkávali v jakémsi vnitřním útěku, o němž jako by vypovídala i jedna z autorových pozdějších básní: „Samota mých oken/ dívá se na vás/ a já sám nevím,/ co je to za třas,// že občas někdo pozvedne svíčku/ naproti přes údolí// a plamen se chvěje/ jako nahé děvče,/ na které svět dýchal,// až se zahřálo v deseti na dospělou...“
Ladění v jednačtyřiceti letech
Teprve v 80. letech sestavil Jiří Rulf básnické sbírky Polední příběh (1983) a Dopis Vencovi (1985), které si vydal vlastním nákladem. Oficiální prvotinou tak byla až v roce 1988 kniha Prospekt na rozhlednu publikovaná v mladofrontovní edici Ladění. V témže roce vyšla jeho báseň Dopis rodákům rovněž ve sborníku Zelené peří. Dopis Vencovi a Dopis rodákům se později staly součástí triptychu Rádio Netopýr (1992).
Následovaly sbírky Dech vítězů (1992), Nebezpečné dny (1996), Maloměstské elegie (1999) a Přebytečný rok (2003), které přinesly především civilní, ztišelé verše prosté formálního experimentování. Předloni pak ve Velké řadě edice poesie nakladatelství Host vyšel svazek Srdce metronomu, autorský výbor z poezie let 1979–2004.
V novém tisíciletí se Jiří Rulf projevil rovněž jako prozaik. Nejprve publikoval vzpomínkový román Let chroustů (2003), v loňském roce potom drobnou prózu Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení. Hrdinou prózy je básník, který při převzetí prestižní ceny přednese projev, jenž vyvolá pobouření. V tomto díle, stejně jako i v několika fejetonech, autor vyjádřil nesmířenost se současným postavením literátů v české společnosti.
