Pešková byla průkopnice v mnoha oborech – talentovaná herečka, velká vlastenka a také podnikatelka a praktická divadelnice. A konečně i zakladatelka slavné divadelní dynastie. Přestože měla německé školy i vychování, stala se herečkou českého divadla, pro které ji objevil sám Josef Kajetán Tyl. A nejenom to – sama začala psát divadelní hry a také překládala a adaptovala cizojazyčnou dramatiku. Měla také několik žaček, které později patřily k oporám českého herectva, například Otýlii Sklenářovou-Malou.
Eliška pocházela z prostředí, které bylo umění vzdálené, rodiče provozovali hostinec U tří lip na Příkopech. Divadlo milovala od dětství a také toužila po vzdělání, což vzhledem k době i jejímu rodinnému zázemí nebylo úplně jednoduché. O dospívající dívku se převážně starala babička – protože rodiče byli plně zaměstnaní v hostinci – a ta neměla pro vnuččiny záliby příliš pochopení. Eliška si ale nakonec postavila hlavu a odešla do Teplic k německé společnosti Franze Maschka. Tam ji také objevil Tyl a pozval ji do Prahy. Pešková vzpomínala, jak byl Tyl překvapený a doslova zkoprnělý, když mu přiznala, že neumí česky číst ani psát. Tyl se ovšem nevzdal a stal se jejím učitelem češtiny a Pešková mohla v roce 1849 vystoupit v českém představení veselohry Štefek Langer z Hlohova aneb Holandský komín v Aréně ve Pštrosce. Česká kritika ji chválila, zdá se, že slavný dramatik měl nejenom dobrý odhad, ale odvedl slušnou práci i jako preceptor.
Od roku 1850 již byla ve stálém angažmá a záhy se stala přední členkou souboru, hrála prakticky všechny typy rolí od naivek až po tragédky. V té době již měla známost s redaktorem Pražského večerního listu, potomkem zchudlé šlechtické rodiny Pavlem Švandou ze Semčic, za kterého se v témže roce také provdala. Učinila tak proti vůli rodiny, babička jí odmítla požehnat a proti sňatku byla i ženichova matka.
Pár dnů po narození dcery opět na jevišti
Mladí manželé neměli skoro žádné prostředky, ale Pešková zůstávala věrná českému divadlu. V roce 1852 ředitel Stavovského divadla Johann Hoffmann, vídeňský rodák, odcházel šéfovat Theater an der Josefstadt a nabídl Peškové trojnásobnou gáži, když jej bude následovat. Herečka odmítla (nechtěla se zřejmě zpronevěřit Tylovým ideám a i vlastenecky smýšlející manžel byl proti) a jako své cti dbalá vlastenka nadále hrála v českých představeních nejenom ve Stavovském, ale i v Pštrosce. Stejně tak závěrem padesátých let odmítla další lukrativní nabídku hrát v německém souboru, ředitel Thomé ji žádal, aby se ujala veseloherních rolí. Divadlo tvořilo celý její život, i první dceru Márinku, jak si zaznamenala ve svých zápiscích, porodila den poté, co se málem zabila pádem do provaziště. Za pár dní ale stála na jevišti znovu.
RECENZE: Racek. Anton Pavlovič Čechov není povinný |
Po narození dcery se také postupně začala věnovat překládání, důvody byly pochopitelně ryze praktické. Divadlo potřebovalo nové texty z ciziny, zejména různé frašky a lehčí francouzský repertoár. Nejprve překládala všechny hry z německých verzí, ale později pořizovala převod i z francouzštiny, i když její doménou pochopitelně zůstávala němčina. Zpočátku své překlady uváděla pod mužskými jmény, pod pseudonymem Novotný publikovala komediální monodrama Hraje si na vdanou, v němž i s velkým úspěchem hrála, a lze ji tak pokládat za průkopnici tohoto žánru, který jsme dnes zvyklí označovat za one-woman show. Ostatně Pešková byla velmi zdatnou herečkou v konverzačních komediích, na její skvělé komediální schopnosti vzpomínali diváci i kolegové, například Rudolf Deyl starší, který vyzdvihoval především živou bezprostřednost jejího výrazu. Později psala i vlastní hry (Paragrafy pana Puškvorce, Jen žádnou paniku), zpočátku také pod jiným jménem. A prý se velmi bavila, když publikum vyvolávalo neznámého autora. Celkem měla na svém kontě přes pět set titulů. Ve svých memoárech Vzpomínky české herečky také uvedla, že se tato činnost pro ni stala nejskvělejší zábavou. Pešková byla po všech stránkách činorodá a vlastně i emancipovaná moderní žena, která byla svému muži skutečným partnerem. V mnohém ohledu byla i prozíravější a uměla v emotivním divadelním prostředí obratně postupovat, tak aby dosáhla svého. V průběhu padesátých let se pomalu přehrávala i do charakterních rolí a častěji hrála tragické postavy, velký úspěch měla s titulní rolí Katynky z Heilbronnu, hrála také Teklu v Schillerově dramatu Valdštýnova smrt či Alžbětu v Marii Stuartovně. V průběhu padesátých let byla už významnou umělkyní s výbornými příjmy a při svým beneficích dokázala naplnit velké divadelní sály. A opět se při nich projevovala jako vlastenka, uvedla například Hálkova Záviše z Falkenštejna. Tehdy se už také věnovala pedagogické činnosti, mezi její žačky patřily vedle zmíněné Sklenářové také Josefina Čermáková, Hana Kvapilová, Hana Benoniová.
Prozírává a diplomatická
V roce 1862 přešla Eliška s manželem do Prozatímního divadla. Švanda se stal dramaturgem, ale za čtyři roky jej vystřídal Josef Jiří Kolár. To pro manžele Švandovy nebyla příznivá situace, ale především na ni doplatila Eliška. Švanda již v té době založil vlastní společnost, která hrála v Plzni a Berouně, a především pak koncem šedesátých let vybudoval novou letní Arénu v Lesíčku na Smíchově. K tomu mu nepochybně výrazně dopomohla jeho žena, která navzdory svému temperamentu uměla být diplomatická.
V Prozatímním divadle se jí ale již tak nedařilo, i vinou intrik a řevnivostí, do kterých se nechala zapojit například i její žačka Otýlie Malá, dcera vojenského lékaře z Vídně, která jako devatenáctiletá úspěšně debutovala na Peškové mateřské scéně.
Animozity ze strany Kolára vůči Peškové se stupňovaly a po aféře s představením, na které se nedostavila, ale kde hrála pouze malou roli, jí Kolár odebral celý plat. Vzhledem k tomu, že Pešková byla léta disciplinovanou herečkou, šlo o přehnaný postih. Vzápětí ovšem následovala tříměsíční výpověď. V květnu 1870 stála naposledy na scéně Prozatímního divadla, kde jí diváci uspořádali velké ovace, zatímco z vedení divadla se nikdo neobtěžoval, byť byla jeho členkou jednadvacet let.
Další část profesního života působila Eliška v divadelní společnosti svého muže, v Praze i v Plzni, psala a překládala. Švanda v roce 1881 postavil v Praze na Smíchově nové stálé divadlo – Divadlo u Libuše (později Švandovo divadlo, Realistické a Labyrint). O pět let později obdržel Švanda nabídku k převzetí divadla Na Veveří v Brně, kde postavil nový soubor a Eliška jej tam následovala. Zemřel v plné práci na mozkovou mrtvici a jeho žena ho přežila jen o čtyři roky. Po její smrti došlo k rozdělení divadelní společnosti mezi jejich potomky.
Nová generace. Herečka, překladatelka a divadelní ředitelka Eliška Pešková byla emancipovaná žena, která se uměla dobře pohybovat v emotivním divadelním prostředí. Často tak dosáhla svého. Hrála jak německy, tak česky, navíc překládala z francouzštiny tamní repertoár.
