Ženy mě staví před holý fakt

Boleslav Polívka říká, že ho starší tatínek vychovával něžně a tiše. I on sám o svých dětech mluví s láskou a pýchou. Na cestě má šestého potomka, a tak se prý, až umře, budou muset jeho ratolesti buď dohodnout, nebo povraždit. Jak ovšem stihne vedle své stále se rozrůstající rodiny i profesi a přečetné aktivity, zůstává zřejmě jeho výrobním tajemstvím.

* LN Jste pořád v jednom kole, skoro vůbec vás nelze dostihnout. To je normální stav?

Vždycky jsem to tak měl, a teď když mám dva malé kluky, se to ještě zahušťuje. Chci mít na ně čas a taky na sebe a na koně. Den, kdy nejsem s dětmi nebo na koni, považuju za částečně ztracený.

* LN Víte, co říkal Komenský – všelijaké to kvaltování… Všichni už jsme zažili, že jsme nevěděli, kam skočit dřív, a pak nás něco skolilo a najednou bylo času dost.

To je fakt, kolem Vánoc mě chytla záda a dva měsíce jsem nehrál. A pak jsem točil v televizi Hodinu klavíru a uslyšel od asistentky památnou větu – spěchejme, nebo mu injekce přestane působit a všichni jsme v háji.

* LN Když se rozhodujete vzít roli, jak dalece vás ovlivňuje představa, že musíte živit rodinu?

U mě to není o obživě, musím to zaklepat. Jsou ale věci, které se těžko odmítají, třeba když se ozve Věra Chytilová, na tu si chci čas vždycky najít. Ale i na Hřebejka nebo na Jakubiska, a ono těch režisérů takhle pořád přibývá, třeba teď mi přibyl Vejdělek.

* LN Takže jen kvůli penězům roli nevezmete?

Nezdá se mi. Jako každý jsem pochopitelně rád, když jsem dobře placen. Jednou jsem se dopustil reklamy, to ale bylo pod tlakem, protože jsem potřeboval peníze na rozvod. To byla ta paštika Májka.

* LN Už jste ale dávno rozvedený a reklama pořád běží. Není to frustrující?

Proč by bylo. Jedna paní mi zrovna říkala – Bolku, to je nejlepší, co jsi kdy natočil. A má pravdu, je to profesionální výkon, režíroval to Hřebejk a Malíř byl u kamery.

* LN Máte krátce po premiéře Romingu. Četl jste kritiky?

A víte, že ne? Jen o nich slýchám, prý to někde dostalo tři hvězdičky z pěti, pak to někdo pochválil, a jiný hrozně pohaněl. Přečtu si je, až budou pohromadě.

* LN Jak se vám točilo společně s neherci?

Neměl jsem s tím nikdy problém, už s Věrou Chytilovou jsme je hodně používali, vzpomínám, jak jí jedna ze stařenek povídá – paní režižérko, na mňa nekřičte, mně je dvaaosmdesát, já to nemám zapotřebí. A pak říkala – já vím, ona řve a já jí to trpím, protože je blázen. Neherci jsou vždycky přirození, svoji, občas s nimi bývá problém, když je třeba scény opakovat, pak ztrácejí živost, musí se to dělat opatrně.

* LN A jak jste vycházel s Romy?

Jako s „bílými“. My se dělíme na slušné lidi a na lumpy a stejné je to s Romy, oni se za ty lumpy stydí, možná víc než my. Je to národ, který uměl spoustu řemesel, byli řezbáři, kováři, koňáci. Tím, jak postupně opouštěli vesnické prostředí, přestali kočovat a přicházeli do měst, ztratili svá tradiční zaměstnání a přirozenou hierarchii svých komunit. Je dobře, že si s tím děláme starosti.

* LN Překvapilo vás něco při natáčení?

Člověk si nemůže nevšimnout romské živosti, spontaneity, oni se rádi usmívají a jsou přátelští a taky pořád žertují. My máme víc zábran. Romové se třeba skoro vůbec neopíjejí, my ano a v opilosti pak hledáme ztracenou spontaneitu, a když se to přežene, tak to sklouzne do prapodivného skotačení bez odpovědnosti. Připomnělo mi to, jak jsme točili Musíme si pomáhat v jedné čtvrti, kde hodně bydleli Romové. Byla to scéna, ve které jsme zabíjeli králíka a oni byli vyložení na pavlačích a byl tam dost řev. Běžný ruch nevadí, ale tohle bylo trochu víc a zvukaři byli nervózní, nadávali, a stejně jim to nebylo nic platné. Tak jsem pak zakřičel – přátelé, dejte nám pět minut klidu. A hned bylo ticho.

* LN Budete letos světit prázdniny?

Celý červenec hraju Shylocka a pak budu v srpnu, září a říjnu točit – s Hřebejkem, Tycem a Kleinem. To se to tak sešlo, něco jsem se dozvěděl později a už to nešlo měnit.

* LN Tak to si děti moc neužijete

Ale jo, po večerech.

* LN A teď máte další miminko na cestě.

Máme a už víme, že to bude holčička, tak se připravujeme.

* LN Plánujete ještě nějaké další děti?

Ono to plánování možná probíhá, ale já se ho nezúčastňuji. Jsem vždy postaven před holý fakt.

* LN Tady mám zprávu, že Bolkova fotbalová jedenáctka nastoupila v Bruselu proti družstvu NATO. To už jste jako ti ruští magnáti, když máte fotbalový tým. Co s tím děláte?

Nic. Ani nevím, že někde hráli, no možná mám někde esemesku, jak dopadli. Oni se po mně pojmenovali. Hrával jsem za ně a ještě sem tam přijdu na zápas jako divák. Hrál jsem na spojce a mým úkolem bylo oznamovat obraně, že útočíme a můžeme být chvilku v klidu, pak jsem zase běžel do útoku, že se bráníme a můžou si odpočinout. Moje koučovská věta byla: stáhněte se, jdeme do útoku.

* LN Každý občan ale nemá svoji fotbalovou jedenáctku.

My jako Valaši máme i svoji letku, tak proč bychom neměli jedenáctku?

* LN A jak to, že jste jako vládnoucí monarcha tedy nejel do Prahy holdovat prezidentu Bushovi?

Koupil jsem si pouze australský oděv Bushman a ten na jeho počest nosím po Olšanech. Kdo chce, ten se dovtípí.

* LN Vykonáváte spoustu aktivit, máte divadlo, farmu, latifundie. Jak si to organizujete?

Držím se hesla rozděl a panuj.

* LN A budete něco rozdělovat svým dětem? Máte jich zatím šest, jak to máte naplánované?

Popravdě řečeno, ještě jsem o tom tak hluboce nepřemýšlel. Moje děti se musejí domluvit, nebo povraždit. Hlavně ale nedělit.

* LN S vyděděním nepočítáte?

Takových krutých gest snad ani nejsem schopen.

* LN Museli by vás hodně naštvat?

Anebo hodně prosit.

* LN Jak s nimi vycházíte?

Dobře. Vladimír je skvělý chlapík a ti dva jsou malí, to je zatím takové roztomilé pozorování. Holky jsou taky výborné, ony mají v sobě dobrý životní pocit. Nemám potřebu mluvit jim do života, nařizovat jim, s kým mají chodit, co si mají vzít na sebe. Jednou jsme posedávali na farmě, měli jsme dobrou náladu, přišla Kamilka a chtěla ode mě radu, protože se s někým rozcházela. A byly tam taky dvě ženy a přímo přede mnou se o mně bavily. Kamilka chvilku seděla a poslouchala a pak povídá: tatínku, ty mně asi neporadíš.

* LN Bohémské geny jste získal po předcích, anebo jste první svého druhu?

Geny tam budou, moje maminka nevzala do úst alkohol, nekouřila, neponocovala, ale ani nesportovala a přitom byla temperamentní a veselá. Tatínek byl velmi společenský, hrál ochotnické divadlo, měl rád lidi kolem sebe. Moc jsem si ho vážil a on mně brzo umřel, a i proto jsem měl spoustu starších přátel jako Josefa Skácela nebo Oldřicha Mikuláška. Když jsem se narodil, byl už starší, bylo mu přes padesát, a tak mě vychovával něžným, tichým a metaforickým způsobem. Tatínek byl mistr maloměstské bohémy, nejdřív byl drogista, pak pracoval v lékárně. Dbal na sebe, nosil obleky a kravaty a ve Vizovicích byl uznávaný. Měl rozdělené pozdravy – od cvrnknutí do klobouku až po elegantní úklonu. Lehce pokulhával, protože byl sokol a kdysi měl úraz. Když jsme dělali Musíme si pomáhat, hodně jsem na něj myslel, na takovou jeho tichou statečnost, však taky když měl pohřeb, přišla spousta lidí.

* LN Jak vypadal život na malém městě, když jste byl kluk?

Bylo tam hodně přírody, míval jsem báječné prázdniny. Vůně, vysoké stromy, hry na indiány. Když byl brácha na vojně, sebral jsem mu památeční, vyřezávanou valašku a jednoduchým zákrokem jsem z ní udělal tomahavk.

* LN Jste spokojený, že žijete v krajině svého dětství?

Jsem rád, že žiju tam, kde se mi líbí – v Olšanech. Jediný problém je, že bydlíme nad hospodou.

* LN To vaše pití – že vy ty legendy ještě přiživujete?

Všechno se přehání. Nedávno jsme měli dobrou výměnu názorů s Michalem Pavlatou. Říkal mi, že je vyléčený alkoholik, který nepije. Čili abstinent, který do toho může kdykoliv spadnout, ono se to totiž vyléčit v podstatě nedá. A já mu na to opáčil, že jsem abstinent, který chlastá. Pravda je ale taková, že třeba několik dní vůbec nepiju. Nepiju, ani když mám představení, to by totiž vůbec nebylo možné. Ono to chlastání taky bylo třeba v osmdesátých letech jiné, byla to forma odporu. Taková bohémská uvolněnost potvrzená pitím, která měla až villonovský charakter.

* LN Ale taky to někdy končívalo úplným rozkladem.

Taky, ale byl to pokus dát životu jinou formou a vzepřít se rigidnímu establishmentu.

* LN Už jste se vyjádřil ke Kaplického knihovně?

Mně se líbí, myslím, že tam tu šeď oživí. Pro někoho je to vřed, pro mě je to krásné, to se nedá nic dělat.

* LN Mnoho lidí se ale s velkou vervou staví na jednu či druhou stranu. Co tomu říkáte?

Oni se tím zúčastňují tohoto světa, je to potvrzení, že tu nejsou jen tak.

* LN Dnes stačí málo a hned si lidé jdou po krku a i z naprostých blbin jsou celonárodní kauzy, jako třeba když odbojáře a část historiků rozčílí televizní snímek. Co si o tom myslíte?

U nás je pořád zvykem brát film jako realitu – takhle to nemohlo být, takhle se starý muž nechová a podobně. Pořád lidé nechápou, že film má jiné zákony a může být i mimo realitu – zcela, anebo jenom jemně – a výpověď se tím neruší. To je postoj – když to není podle mě, není to dobrý. Sám jsem to zažil už dávno. Po filmu Dědictví mě vezl známý, který restituoval velký majetek, a ten mi skoro zle povídá – ani bych tě do toho auta neměl brát, protože jsi z nás restituentů udělal úplné blbce.

* LN Jak to máte s divadlem?

Jednu hru mám připravenou pro sebe a pro Jirku Pechu, ale budeme to muset odložit, ještě předtím musíme s Milanem Lasicou uvést francouzskou hru o dvou starých chlapech, kteří utečou z nemocnice. Už jsem mu říkal – Milane, já to zahraju, jsem herec, ale co ty?

* LN Teď když hrajete Shylocka, netoužíte ještě po nějakém dalším pořádném Shakespearovi?

Jirka Menzel mně cosi šeptal na Českém lvu, chtěl by, abych hrál Falstaffa.

* LN Na provázku je teď zpátky režisér Morávek, kterého předtím z Brna vyobcovali. Dovedete si představit, že byste také tak dopadl?

Docela jo, mě tady hodně lidí nemá rádo.

* LN Ono to nebude tak žhavé, vždyť co tu spolu sedíme, chodí za vámi lidi jako apoštolové. I dívenka přišla s památníčkem.

No tak ta asi k těm, kteří mě rádi nemají, nepatří.

* LN Chodí za vámi hodně dívek?

Teď už je to krotké. Měl jsem ale jednu bláznivou, psala mi i básně. Teď už mám pokoj, zaplaťpánbu si říkají, že mám hodně dětí a už žádné nebudu chtít.

* LN Co budete a nebudete chtít, rozhodne vaše žena.

S tím jsem obeznámen. A když jsme se nedávno v pánské společnosti na toto téma bavili a rozebírali motivace, mluvilo se i o vylepšování sebevědomí. A já jsem vysvětloval, že u mě je to strach ze smrti, protože Marcelka by mě zabila.

* LN Nebude to tedy tak, že jste našel tu pravou?

Já si to tak myslím.

* LN A se Chantal jste si odpustili?

K tomu je asi ještě daleko.

* LN Ještě jste své vztahy nenormalizovali?

Normalizaci u nás moc rádi nemáme.

* LN Když se dostanete do konfliktu, uplatňujte taky ten známý mužský „teror mlčení“?

Ona ta ženská argumentace je někdy tak jasná, že člověku nic jiného nezbývá. Těžko diskutovat, když mám opačný názor, a v takovém případě přece té druhé straně neřeknu, že má pravdu. Tak je nejlepší mlčet.

* LN Dobral jste se po padesátce nějakého zmoudření?

Je to jako v jedné hře, kde postava říká – člověk se probudí každé ráno a třese se, že má večer představení. Ono to pak nějak dopadne, většinou dobře, a on jde spát a druhý den se zase klepe. A tak to jde den co den, týden co týden, rok co rok a on si říká: vydržať. A já na to replikuju, pane, to by nebyl špatný název pro tu vaši autobiografii – Vydržať. A on na to – ovšem dokedy. Mám takovou povahu, že když na mě jde někdo s úsměvem, tak já mu oplácím stejně. A když mě naopak začne rozebírat a kritizovat, začnu být ironický a sarkastický a moje returny bývají nebezpečné. To je třeba vědět a umět s tím zacházet, však taky Marcelka to vyjádřila hezky – jsem šťastná, že mě máš.