Lidovky.cz: Hodně se věnujete špíně nedávné minulosti, třeba odsunu Němců. Jak k vám minulost přichází?
Jako přítomnost. Jako přítomný nedostatek. Jako něco, co chybí v naší přítomnosti. Přichází jako zahozené dědictví, které chce, potřebuje být zvednuto. Přichází proto, že má co říct, a nedá si to vymluvit. Jsou to příběhy, události, roztříštěná paměť, jíž má být pomoženo na světlo, aby se mohla ukázat v plnosti.
Kacířské návraty do minulosti. Nový román Kateřiny Tučkové vyzdvihuje kreativní ženskou neposlušnost |
Lidovky.cz: Dost lze pochopit z vašeho filmu Lidi krve. Čas je synchronní, dějiny geologické vrstvy jedné země. Ale to, co neseme na zádech, je hrozná zátěž. I Nietzsche, s nímž ve filmu pracujete, říká: Neumíme odhodit ten batoh.
Ať ten batoh, tu tíži odhazujete do hlubin, jak chcete, ona se vrací, musel byste tam hodit celého sebe. Jako v Nietzscheho básni: „Odhoď svou tíži do hlubin – Wirf dein Schweres in die Tiefe.“ A proč se s tím tahat? Protože to nejde jinak. Podstatou té tíže je, že když ji vědomě nesete, přidává vám zlacení, a když se ji snažíte obelstít nebo zbavit, čeká vás bloudění, vegetativní stav, kdy člověk nechápe sebe ani svět, kdy mu nedochází souvislosti jednání a pohybu ve světě, jehož je součástí. Jepičí život. Ráno se narodíš, večer umřeš, čas mezi tím je vyplněn jen strachem ze smrti, o které nevíš, že má být korunou toho, co předcházelo.
