Lidovky.cz: Před dvanácti lety se v Egyptě pod tlakem statisícových demonstrací zhroutil třicet let trvající režim Husního Mubáraka, po krátkém demokratickém období ale už o dva roky později zvolené vůdce zase svrhla armáda. To je jen jeden z příkladů, kdy arabské jaro obyvatelům regionu příliš nepomohlo ke svobodě ani demokracii. Proč tedy v obecné rovině arabské jaro příliš neuspělo?
Vlna arabských revolt z roku 2011 byla součástí globálního fenoménu, kterému já říkám revoluce 21. století. Vyplývá z nedůvěry k zavedeným elitám a pomáhá k moci populistům nebo silovým vůdcům. Toto vzedmutí většinou vedou mladí lidé s dobrými znalostmi dění v okolním světě, schopností využívat moderní komunikační prostředky, nedůvěrou ke stávajícím vůdcům a politickým systémům, což všechno dohromady jim dává velkou schopnost ovlivňovat lidi a vést je k revoltám. Jenže sami tito revoluční vůdci obvykle nemívají zkušenosti ani schopnosti, jak společnost vést, jak ty stávající elity kvalitně nahradit.
V Egyptě se tedy stalo to, že lidové hnutí usilující o svržení Mubáraka de facto podpořila armáda, která se rovněž chtěla z konkurenčních důvodů zbavit prezidenta a jeho syna Gamála, jejichž klan měl velké slovo nejen v politice, ale i v ekonomice státu, což se příčilo zájmům generality.
Dvacet let poté: zpackaná invaze do Iráku narušila americké sebevědomí i vztahy s Evropou. Co k ní vedlo? |
Lidovky.cz: Ale přesto došlo na demokratické volby.
Ano, v roce 2012 se díky nim dostalo k moci Muslimské bratrstvo, které však začalo prosazovat své vize a bylo už po roce samo svrženo armádou. I tento puč měl značnou podporu veřejnosti rozčarované z toho, jak nekompetentně bratrstvo zemi spravovalo. Do čela se tedy po arabském jaru nedostali samotní revolucionáři, ale vystřídaly se dvě síly, které samy k demokracii moc blízko nemají. Občanské nebo sekulární politické strany se neprosadily. Naposledy se tento trend projevil v Tunisku, kde prezident předloni prostě rozpustil parlament.