Neděle 3. března 2024, svátek má Kamil
130 let

Lidovky.cz

Orientace

Velké formáty, které lahodí oku. Profilová výstava Alexe Katze stojí za vidění

Black Hat 2. Černý klobouk na obrazu z roku 2010 zdobí plakáty výstavy i titulní stranu katalogu foto: BILDRECHT WIEN

Vídeňská Albertina uvádí další mimořádně zajímavou profilovou výstavu moderního umění, kvůli které stojí za to do rakouské metropole zajet. Expozice amerického malíře Alexe Katze nese stejný název, jaký pro svůj styl prosazuje: Cool Painting.
  5:00

Nyní pětadevadesátiletý Newyorčan je většinou zahrnován do škatulky pop-artu, je ostatně stejná generace jako popartové hvězdy Andy Warhol, Robert Rauschenberg nebo Jasper Johns, všichni se narodili v rozmezí jednotlivých roků. Obraz Černý klobouk(Black Hat), který patří k jeho nejznámějším a je na něm postaven vizuál vídeňské výstavy, ostatně působí jako vystřižený z módního časopisu a definici pop-artu tak dokonale naplňuje. Stejně jako třeba Coca Cola Girl, torzo figury dívky v bílém na podkladě červené plochy, tedy v typické barevné kombinaci loga slavného nápoje.

Postavy prostě jsou

Pop-art ale není jediným východiskem Alexe Katze, umělce, který se světově proslavil až v pokročilém věku na konci osmdesátých let. Jeho převážně figurativní anebo de facto portrétní tvorba je založená, jak sám tvrdí, na podobném principu jako takzvaný cool jazz, tedy specifický hudební styl padesátých let, jenž se stal vlastně reakcí na buřičskou divokost a zároveň harmonickou komplikovanost bebopu předchozí dekády.

Cool Painting, Albertina, Vídeň; výstava potrvá do 4. června

Trumpetista Miles Davis v roce 1957 vydal nahrávky svého noneta z let 1949 a 1950 na albu nazvaném Birth of the Cool, odtud název celého stylu a přeneseně i Katzovy malby. Kromě Davise k exponentům cool jazzu patřili třeba Gerry Mulligan, John Lewis, Stan Getz nebo Chet Baker. Jejich hudba neztratila nic na vnitřním uměleckém potenciálu, byla ale mnohem „poslouchatelnější“ než bebop, nesla s sebou silnou melodiku a libé zvukové barvy. A rozhodně z ní netekla „krev, pot a slzy“ jako z projevů bebopových mistrů Charlieho Parkera a spol.

Někde mezi

A to je vlastně i podstata Katzovy malby. Pracuje s velkými formáty, které vysloveně lahodí oku svou barevností, jím portrétované osoby (mezi nimiž má zvláštní místo jeho žena Ada) ale obvykle neprojevují žádné výrazné emoce a neprovozují pozoruhodné činnosti. Prostě jaksi „jsou“.

Případně, jako na jednom z nejrozměrnějších pláten výstavy Beach Stop, sedí pod slunečníky na zatravněné pláži v jakémsi unaveném odpoledni, nebo jako motorkář John na stejnojmenném obraze sedí na svém stroji a víceméně nezúčastněně se chystá k jízdě.

Za zmínku stojí, že Katzova pozice na umělecké scéně s jeho „cool painting“ kuriózně bývá při své určité snovosti a obsahové nejednoznačnosti dávána do souvislosti i s abstraktní malbou. Sám umělec říká: „Nikdy jsem netušil, jestli moje obrazy budou k něčemu dobré, ale každopádně nebyly příliš konvenční. Realističtí malíři nikdy to, co jsem dělal, nepochopili. A abstraktní také ne. Takže jsem zřejmě byl někde mezi.“

Velkoformátová plátna, olejové obrazy i tisky doplňuje řada studií a kreseb, nejen dokreslujících autorovy motivy, ale také zvýrazňujících jeho představení coby výborného kreslíře. Což se týká i té menšiny děl, jež nepracují s figurou, ale s přírodními motivy, případně s čirou abstrakcí tak, jak ji známe v „klasickém“ formátu.

Autor: