Lidovky.cz: Do České republiky aktuálně míří několik tisíc uprchlíků z Ukrajiny denně, dostává se jim spontánní pomoci a podpory. Před válečným konfliktem už od roku 2011 do Evropy utíkali i syrští uprchlíci, ovšem tuhle vlnu žádná bezprostřední solidarita neprovázela. V čem spatřujete tu odlišnost vnímání? Platí, že čím víc jsou – etnicky, národně, rasově, kulturně – uprchlíci jiní, tím větší strach z nich máme?
K tomuto rozdílu jistě přispívá také bezprostřednější ohrožení současnou agresí vůči Ukrajině a naše vlastní historická zkušenost, stejně jako podobný jazyk a dlouhodobější pracovní migrace z Ukrajiny.
Ale není to celé vysvětlení: obávám se, že na rozdílném přístupu k lidem utíkajícím před válkou se ukazuje také omezený pocit zodpovědnosti za svět a přežívání povýšeného pohledu na postkoloniální země a jejich obyvatele. Ukazuje to bohužel, že lidé v nouzi mohou vyvolávat jak pozitivní energii a solidaritu, tak i pocit ohrožení, který populisté používají k symbolickému narýsování hranice kolem národa. Právě na těch jiných a nechtěných uprchlících si říkáme, kdo nejsme a s kým nesoucítíme. Stanovujeme tak hranice naší společnosti, jak kulturně, tak i z hlediska hodnotových či politických solidarit.
Statisíce nových Čechů. Uprchlíci mohou pomoci k dosažení superekonomiky |
Často toto vymezování ale překračuje hranice otevřeného rasismu a je spojeno s konspiračními teoriemi – zejména těmi o údajné zamýšlené a plánované výměně evropského obyvatelstva, kterou prý mají chtít levicové elity nebo neziskovky, Soros či třeba Evropská unie. Nemohu si pomoct, ale velmi se to podobá diskursům proti židovským uprchlíkům, kteří byli v Československu i jinde po první světové válce.
