Doufám, že se podívám na Měsíc, říká v rozhovoru astronaut Feustel

LN: Když jste studoval geofyziku, asi jste doufal, že vám to pomůže stát se astronautem. Nakonec se vám ale při opravě Hubbleova dalekohledu mnohem víc hodily dovednosti, které jste získal, když jste si při studiu přivydělával jako automechanik...
Máte pravdu. Byly mi čtyři roky, když na Měsíci přistáli první lidé a věřil jsem, že až vyrostu, budeme běžně létat nejen tam, ale i na Mars. Takže geofyzika byla logickou volbou, pokud jsem se chtěl stát astronautem. Zároveň jsem žil v Detroitu, ve městě automobilů, což mě pochopitelně hodně ovlivnilo. Auta jsou dodnes mým koníčkem, každou volnou chvíli trávím v garáži. Takže jsem rád, že jsem to mohl ve vesmíru zúročit.

LN: Jak byste porovnal opravu auta a kosmického dalekohledu?
Některé věci jsou stejné, musíte být mechanicky zruční. Dalekohled je mnohem větší, vyměňovali jsme i přístroje o velikosti telefonní budky. Na druhou stranu jsme zápasili i s malými šroubky a pracovali jsme s poměrně jemnou elektronikou, která navíc původně nebyla navržena k opravám na oběžné dráze. Byly to součásti přístrojů, jež v minulosti zkratovaly a shořely, takže je bylo nutné vyměnit, nebo se o to aspoň pokusit. A všechno probíhalo v extrémních podmínkách - v neohrabaných rukavicích, ve skafandru, a hlavně ve stavu beztíže. I když mě překvapilo, že to bylo jednodušší než při trénincích v bazénu, méně nás to vyčerpávalo. Museli jsme ovšem dávat pozor, aby nám nic neuletělo. Jednak by nám to pak chybělo, a kromě toho nevím, jak bychom lidem z NASA vysvětlovali, že Hubbleův dalekohled vyfotil záhadnou "šroubkovou mlhovinu".

LN: Letový ředitel mise Tony Ceccacci v tiskovém prohlášení přirovnal opravu Hubbleova teleskopu k operaci mozku... souhlasíte s ním?
Do jisté míry ano. V určitých věcech to opravdu připomíná operaci mozku. My jsme ve vesmíru vůbec poprvé vyměňovali desky s tištěnými spoji, což je podobné jako když vyměňujete základní desku u svého počítače. Dosud se vždy vyměňovaly jen celé přístroje kus za kus. Ale pokud jde o použité nástroje a hardware, spíš se to podobalo tomu, co jsem znal z dílny jako automechanik, než operačnímu sálu.

LN: Myslíte, že se vám v budoucnu podaří ve vesmíru využít i svoje znalosti geofyziky?
Doufám, že ano. Využívám je ovšem už teď, i když ne přímo v kosmu. Část práce, kterou teď dělám pro NASA, souvisí s vývojem geofyzikálních přístrojů pro výzkum Měsíce - měření seismických vln, gravitace, magnetického pole, rádiových vln a tak dále. Takže jsem přece jen nestudoval zbytečně...

LN: Věříte, že se na Měsíc jednou podíváte - nebo dokonce na Mars?
Je mi skoro 44, takže pokud na Měsíc poletíme za deset let, budu už na hranici aktivní služby. Takže nevím, jestli se to povede, ale doufám, že ano. Mars už je pro mě moc vzdálený, tam by se mohli podívat spíš moji synové - nebo aspoň jeden z nich, který se taky zajímá o kosmonautiku. Ale i během letu na Mars budu doufám pořád pracovat pro NASA v podpůrném týmu dole na Zemi.

LN: Pilotované lety do kosmu ale mají i své odpůrce, kteří tvrdí, že stejnou práci zvládnou roboti levněji a bezpečněji. Co na to říkáte?
Hubbleův dalekohled je krásným příkladem, jak lidé a roboti můžou spolupracovat. Hubble je vlastně robotický dalekohled, který dálkově ovládáme, ale jednou za čas se k němu musí vydat lidé a opravit ho. Kdybychom tam poslali roboty, sice by to bylo pro lidi bezpečnější, ale asi by nebyli tak úspěšní, protože jsme museli často improvizovat, a taky by jim to trvalo delší dobu. Dalším dobrým příkladem jsou vozítka na Marsu - původně měla pracovat 90 dní, a fungují od roku 2004 dodnes, což je úctyhodné. Ale práci, kterou za ty roky odvedla, by lidé zvládli za měsíc. Takže roboti sice umí pracovat, aniž by ohrozili lidské životy, ale lidé to zvládnou mnohem rychleji.

LN: Jenže za mnohem více peněz, už kvůli bezpečnostním opatřením...

Jak se to vezme. Cesta lidí na Mars bude jistě mnohem dražší než vyslání robotů, ale například od opravy Hubbleova dalekohledu speciálním robotem se ustoupilo právě proto, že by jeho vývoj byl příliš drahý a šance na úspěch příliš malá.

LN: Takže jste nakonec dostal šanci vy, i když jste na ni musel dlouhé roky čekat. Když jste se poprvé dostal do Houstonu, nepracoval jste pro NASA, ale hledal jste nová ložiska ropy a zemního plynu pro těžební společnost. Věřil jste tehdy, že se stanete astronautem? Jaké jsou vlastně šance, že vás vyberou?
Doufal jsem, že to jednou vyjde. Když se přihlásíte, šance jsou asi 1:3000. Takže jsem měl opravdu velké štěstí.

LN: Proč myslíte, že vybrali právě vás?
Upřímně řečeno nevím. Ale teď jsem sám v komisi, která vybírá nové kandidáty a snažíme se hledat lidi s různými dovednostmi, abychom pokryli co nejširší spektrum úkolů, které je ve vesmíru nutné zvládnout - od profesionálních pilotů po vědecké specialisty.

LN: Jaká je tedy podle vás nejlepší teoretická příprava, pokud se někdo chce stát astronautem? Je lepší studovat geofyziku, nebo opravovat auta?

Klíč k tomu stát se astronautem je podle mě v tom zvládat co nejvíc různých dovedností - včetně uměleckých oborů, které podporují představivost a schopnost improvizovat. Ale určitě i matematika, přírodní a technické vědy, to je asi to hlavní.

LN: V roce 2006 jste byl oficiálně jmenován členem posádky k Hubbleovi - následující tři roky jste trénoval, jenže pár týdnů před startem se na dalekohledu porouchala jednotka pro přenos dat, takže se start musel o půl roku odložit. Co to pro vás znamenalo?
V té době jsem byl astronautem už devět let a čekal na svůj první let, takže ten půl rok nehrál velkou roli. Na mě a na Johna Grunsfelda navíc připadla úloha zmíněnou rozbitou jednotku vyměnit, takže jsme aspoň měli dost času si to nacvičit.

LN: Před startem jste prohlásil, že se nejvíc těšíte na první výstup do volného kosmu, kdy vás od Země bude oddělovat jen průzor skafandru. Splnil tento okamžik vaše očekávání?
Určitě, bylo to ohromující. Nejvíc mě dostal pohled na tenoučkou atmosféru. Když se díváte z vesmíru na naši planetu, obepíná ji opravdu neuvěřitelně tenká světle modrá vrstvička vzduchu, která nás chrání před kosmickým prostředím. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je život na Zemi zranitelný.

LN: Ale moc času na rozjímání jste neměl - už při prvním výstupu vás čekal důležitý úkol, výměna širokoúhlé kamery za novou. A hned se vyskytl problém...

Ano, jeden ze šroubů kamery doslova zamrzl. Před misí mi dal kolega John Grunsfeld, který k Hubbleovi letěl už potřetí, důležitou radu: hlavně se snaž nic nerozbít! Ale když šroub nešel uvolnit, z řídicího střediska mi řekli, ať to zkusím větší silou i za cenu toho, že ho možná utrhnu a kamera za 125 milionů dolarů nepůjde vyměnit. Naštěstí se to povedlo. Snažil jsem se v tu chvíli nemyslet na důsledky, prostě jsem se soustředil na svoji práci a ani jsem se nestihl vyděsit.

LN: Před letem jste také tvrdil, že se naopak netěšíte na návrat. Nakonec jste ale na oběžné dráze zůstali o dva dny déle kvůli špatnému počasí. Ani tehdy jste se netěšil domů?
Bylo příjemné mít ty dva dny navíc a konečně si po nabitém programu pořádně užít výhled na Zemi. Měli jsme čas přečíst si kousek z Písní kosmických, což byl zajímavý zážitek, když jste ve vesmíru, obklopeni temnou oblohou a hvězdami. Četl jsem je kolegům na dobrou noc a za chvíli usnuli, takže to splnilo svůj účel. Taky jsme se dívali na filmy, třeba na Star Trek nebo na Apollo 13, což může vypadat trochu cynicky, ale my už jsme takoví. Docela jsme si ty dva dny užívali, ale pak už jsme se rádi vraceli domů. Země je naším domovem a tam prostě patříme.

LN: Co všechno jste měl v osobním balíčku kromě Písní kosmických a české vlajky?
Indickou minci, protože moje žena má nejen české, ale také indické kořeny. Potom fotky přátel a rodiny a další drobnosti, snubní prsten, něco pro děti a kamarády...

LN: Chtěli po vás kamarádi, abyste jim vzal něco do vesmíru, protože to pak může být cenné?
Vlastně jsem se jich sám ptal, jestli chtějí, abych jim tam něco vzal, nikdo mě o to nežádal. Ty věci nezískají cenu tím, že byly ve vesmíru, ale tím, jaký k nim má člověk vztah. Takže jsme tam brali věci, které pro nás nebo pro naše blízké něco znamenají.

LN: V souvislosti s Písněmi kosmickými vám musím položit otázku, kterou v básni kladou žáby žabákovi, když jim vypráví o vesmíru: jsou-li tam žáby taky?
Ano, o tom jsem přesvědčený, vážně. Ale nevím, jestli se o nich někdy dozvíme. Možná nám s tím pomůže právě Hubbleův dalekohled.