Afričané se svými vlohami pro zbarvení pokožky liší natolik, že to americkou genetičku Sarah Tishkoffovou dovedlo k závěru, že „neexistuje nic takového, jako je africká rasa“.
U obyvatel subsaharské Afriky se obvykle automaticky předpokládá, že mají černou pleť. Nejnovější výzkum mezinárodního týmu pod vedením genetičky Sarah Tishkoffové z Pensylvánské univerzity v USA však dokazuje, že jde o silně zjednodušený pohled. Vědci měřili přístroji barvu kůže více než dvou tisíc obyvatel subsaharské Afriky. K měření si vybrali vnitřní stranu paže, kde barvu kůže neovlivňuje opálení. Odhalili velké rozdíly. Na jedné straně spektra stojí pastevecké kmeny z oblasti horního toku Nilu, které patří k etnikům s nejtmavší pokožkou na světě. Naopak představitelé nejstaršího národa světa – Sanové z jihu Afriky – mají kůži světlou natolik, že se v tomto ohledu plně vyrovnají i „žlutým“ Asijcům.
Konec hladu? Vědci prý objevili aminokyseliny, které nás ho zbaví |
Tishkoffová s početným týmem spolupracovníků analyzovala kompletní dědičnou informaci prověřovaných Afričanů a následně u nich pátrala po variantách DNA typických pro lidi s různě pigmentovanou kůží. Dědičností barvy kůže se genetici zabývali už dříve, ale většinou u evropských etnik se světlou pletí. Nová studie, jejíž výsledky zveřejnil časopis Science, je první důkladnou sondou do dědičnosti barvy pleti Afričanů. Vědci identifikovali hned čtyři oblasti lidské DNA, které tu sehrávají klíčovou roli. Kvůli Tishkoffové a jejím kolegům je situace v dědičnosti barvy pleti rázem mnohem složitější.
Barva kůže a dávné migrace
Barva pleti podléhala přírodnímu výběru. Tmavá pokožka přinášela výhodu v oblastech vystavených intenzivnímu ultrafialovému záření. Zdaleka nejde jen o tropy. Velkým dávkám UV záření čelí i národy žijící ve velkých nadmořských výškách, jako jsou Kečuovéz And nebo Tibeťané. I pro ně je tmavší pleť výhodná. Na druhé straně světlá pleť se zdá přínosem pro život ve vyšších zeměpisných šířkách, kde je ultrafialového záření málo a lidem hrozí nedostatek vitaminu D vznikajícího v kůži právě pod vlivem UV záření.
Silný dědičný vliv má na barvu pleti gen označovaný jako SLC24A5. Jedna z jeho variant přispívá ke světlé barvě pokožky u Evropanů a některých obyvatel jižní Asie. Vědci předpokládají, že vznikla zhruba před 30 000 lety. Běloši na ni však nemají monopol. Vyskytuje se i mezi obyvateli Etiopie nebo Tanzanie.
Další gen ovlivňující barvu kůže nese kód MFSD12. Jedna jeho varianta se pojí s tmavou barvou kůže a je častá u pastevců z horního toku Nilu a také u dalších obyvatel subsaharské Afriky, s výjimkou jihoafrických Sanů. Zajímavé je, že stejnou variantu genu MFSD12 nesou v dědičné informaci i lidé z jihu Indie, Melanésané a původní obyvatelé Austrálie. Všechna tato etnika mají tmavou pokožku. Mnozí badatelé byli přesvědčeni, že tmavé zbarvení jejich kůže se vyvinulo nezávisle, na ochranu před intenzivním slunečním zářením. Teď je zřejmé, že všichni tito lidé zdědili barvu pleti po společných předcích, kteří pocházeli z Afriky a v pravěku se vydali na dalekou pouť přes jih Indického poloostrova a ostrovy Melanésie až do Austrálie.
Jihoafričtí Sanové mají variantu genu MFSD12, která zajišťuje světlou pleť. Další jejich genetické dispozice ke světlé pleti se ukrývají v genech OCA2 a HERC2. Tyto vlohy pro světlou pleť sdílejí se Sany také Evropané. Významná část našich vloh pro světlou pokožku tedy pochází z „černého kontinentu“, odkud si je přinesli první lidé Homo sapiens poté, co opustili africkou kolébku lidstva a začali osídlovat další kontinenty.
Předkové člověka byli světlí
Genetická studie týmu Sarah Tishkoffové opět potvrdila, že všichni současní obyvatelé světa mají africké kořeny. Zároveň ale dokazuje, že dědičné vlohy pro zbarvení pokožky mají podstatně delší historii, než se zdálo.
Většina variant genů pro světlé nebo tmavé zbarvení pleti je evolučně starší než 300 000 let a jejich vznik tedy předchází zrodu současného člověka Homo sapiens. Některé varianty genů pro zbarvení kůže jsou staré dokonce kolem milionu let.
Starší varianty genů předurčovaly své nositele většinou ke světlejšímu zbarvení pokožky. Z toho Tishkoffová a její spolupracovníci vyvozují, že evoluční předkové člověka měli navzdory africkému původu kůži poměrně světlou. V tom se podobali šimpanzům, kteří rovněž nemají kůži vydatněji pigmentovanou. Výraznou změnou prošli světle zbarvení předci lidí až poté, co ztratili srst a ze stinných pralesů přesídlili na sluncem zalité pláně savan.
Tam potřebovali více kožního pigmentu na ochranu před nebezpečným ultrafialovým zářením. S tmavší pokožkou čelili menšímu riziku spálení od slunce a vzniku zhoubných nádorů kůže. V jejich dědičné informaci se však i potom udržely vlohy pro světlejší barvu pokožky, včetně variant genů, kterým vděčí za světlou barvu pokožky Evropané. Vlohy pro světlejší či tmavší pleť přicházely u člověka ke slovu v závislosti na tom, v jakých podmínkách se lidé ocitli.
„Prokázali jsme, že barva pleti je v Africe extrémně různorodá a že se stále ještě vyvíjí. Navíc jsme zjistili, že většina genetických variant spojených se světlou kůží vznikla v Africe,“ shrnuje klíčové závěry studie Sarah Tishkoffová.
Dědičné souvislosti pigmentace lidské pleti různých afrických populací zkoumali v první studii svého druhu vědci z Pensylvánské univerzity v USA. Objevili nové genetické variace spojené s barvou kůže. Na snímku je žena z kmene Mursi, patřící do nilsko-saharské populace s typicky velmi tmavou pletí.
