V období od osmého do třetího století před naším letopočtem ovládali Skytové rozsáhlá území táhnoucí se z dnešní Číny až do stepí kolem Černého moře. Starověký svět se jich obával a zároveň je obdivoval. Řecký historik Herodotos v pátém století před naším letopočtem o Skytech napsal: „Kdo na ně zaútočí, toho přemohou. Nikdo je nedostihne, pokud si to oni sami nepřejí. Jsou neporazitelní a nepolapitelní, protože nemají města ani pevnosti. Jsou to kočovníci, jezdci vyzbrojení luky. Neživí je orba půdy, ale chov skotu.“
Nejvýznamnější vědecké objevy roku 2020: Korál větší než Empire State Building či tajemství Vikingů |
Z asyrských textů ze sedmého století před naším letopočtem se dozvídáme o lítých bojích se Skyty, které ukončil až mírový pakt stvrzený sňatkem asyrské princezny se skytským vládcem. Starořecký text z pera anonymního autora o Skytech tvrdí: „Nemají domy a žijí ve vozech. Ty jsou buď velmi malé se čtyřmi koly, nebo velké se šesti koly a kryté plstí. Takové vozy se používají jako domy a skýtají úkryt před deštěm a větrem… Ženy a děti žijí v těchto vozech, muži však neslézají z koní.“
Nomádští válečníci, kteří děsili starověké Řeky nebo Asyřany, kočovali ve skutečnosti jen výjimečně. Většina žila usedle, pěstovala obilí a chovala dobytek.
Skytové byli mistři guerillové války. V sedlech koní se rychle přesouvali z místa na místo. Protivníky zasypávali mračny šípů. Luky z „kompozitního“ materiálu tvořeného dřevem a zvířecími šlachami dávaly jejich střelám děsivou průraznost.
V souladu s dobovými prameny jsou i dnes Skytové líčeni jako kočovníci, i když moderní archeologie řadu těchto představ korigovala. Například v lokalitě Bělsk na Ukrajině odkryli vědci opevněný komplex několika skytských osad s pohřebišti. Sídliště se rozkládalo na ploše kolem pěti tisíc hektarů a sloužilo jako centrum řemesel a obchodu.
Nejnovější výzkumy mezinárodního týmu pod vedením Alicie Ventrasca Millerové působící na univerzitách v německém Kielu a americkém Ann Arboru představy o kočovných Skytech zcela bourají. Studii, na jejímž vzniku se podílel tucet vědců ze sedmi zemí, zveřejnil vědecký časopis PLoS ONE.
Usedlí „kočovníci“
Tým Alicie Ventrasca Millerové zrekonstruoval pohyb a skladbu jídelníčku více než padesáti lidí pochovaných na skytských pohřebištích. Na pohyb usuzovali vědci ze zastoupení izotopů stroncia ve sklovině zubů. Tento prvek se dostává do těla z horninového podloží s pitnou vodou. A protože se poměry izotopů mezi různými lokalitami liší, lze určit, v jaké oblasti daný člověk žil. Převažující stravu zase prozradí izotopy uhlíku a dusíku, v jejichž zadržování se různí živočichové a rostliny významně liší. V souladu s obecně rozšířenou představou o kočovném životě Skytů vědci očekávali, že přinejmenším u poloviny nebožtíků prokáží pohyb na velké vzdálenosti. Výsledky měření ale přinesly úplně jiný obrázek. Vědci zjistili, že většina skytské populace se během svého života nevzdalovala daleko od rodiště.
Světlovlasí nájezdníci? DNA vikingů v sobě skrývá i cizorodé prvky, uvádí studie |
Ze tří desítek lidí pochovaných na pohřebištích v Bělsku pocházeli jen tři z míst vzdálených nejméně sto šedesát kilometrů a jen pět podnikalo cesty delší než devadesát kilometrů. Ostatky lidí z pohřebiště v další ukrajinské lokalitě Medvinu dokazují, že se tito lidé nevzdalovali ze svého rodiště dál než pětadvacet kilometrů.
Mezi nebožtíky pohřbenými v lokalitě Mamaj Gora se jen pár přistěhovalo z lokalit vzdálených možná i dvě stě kilometrů. Zbývající patřili k starousedlíkům, kteří za celý svůj život necestovali dál než na pětadvacet kilometrů od domova.
S poznatky o mobilitě Skytů koresponduje i zjištěná skladba jídelníčku. Ve stravě usedle žijících lidí byla silně zastoupena jídla připravovaná z prosa, což svědčí o životním stylu zemědělců systematicky pěstujících tuto plodinu. Ti, kteří podnikali dlouhé cesty, jedli proso jen málo, protože si je při kočování nemohli vypěstovat.
Volání po revizi
Na rozlehlých stepích táhnoucích se od sibiřského Altaje až do Černomoří žili lidé v prvním tisíciletí před naším letopočtem velmi podobně. Používali podobné zbraně a koňské postroje. Podobně se tetovali a mrtvé pohřbívali do mohyl známých jako kurgany. Vědci na ně proto dlouho nahlíželi jako na jedno etnikum s nomádskou kulturou založenou na chovu koní a využívání vozů. Americký historik Christopher Beckwith z Indiana University je dokonce přesvědčen, že Skytové vytvořili vlastní impérium.
„Od starověku až po středověk bylo celkem běžné označovat lidi obývající euroasijské stepi jako Skyty a zdůrazňovat odlišnost jejich nomádského života od usedlého životního stylu lidí v okolních částech světa,“ popisuje většinový názor odborníků harvardský genetik Josif Lazaridus v rozhovoru pro časopis The Scientist.
Čech odkrýval šíření genů i moru. Velká studie osvětlila vliv Skythů a Hunů na obyvatele Evropy |
Tým Alicie Ventrasca Millerové volá po revizi tohoto náhledu na Skyty. „Naše výsledky zpochybňují romantické představy o Skytech jako nomádech kočujících na velké vzdálenosti. Prokázali jsme, že zatímco někteří lidé spojení s klasickou skytskou kulturou putovali na velké vzdálenosti, většina setrvávala v blízkosti svých sídel, pěstovala proso a chovala dobytek,“ konstatují vědci v závěru své studie.
Autoři studie z časopisu PLoS ONE jsou přesvědčeni, že v období označovaném jako „skytské“ se mobilita lidí v euroasijských stepích zvýšila. To se však týkalo jen malé části populace a většina lidí žila usedle. Josif Lazaridus k tomu v rozhovoru pro The Scientist říká: „Tato studie nás donutila k zamyšlení nad společností, která byla velmi rozmanitá a pro kterou přesto neprávem používáme stereotypní označení ‚stepní nomádi‘.“
