V posledním desetiletí astronomové našli u vzdálených hvězd hodně přes dvě stě planet, a vyvrátili tak domněnku, že je naše sluneční soustava něčím naprosto unikátním.
Práce mezinárodního týmu vědců publikovaná v posledním čísle časopisu Science dokládá existenci exoplanet, které svým uspořádáním silně připomínají poměry v naší sluneční soustavě.
Čočka z dílny přírody
Čím je planeta od svého slunce vzdálenější, tím je její pozorování obtížnější. V případě objektu OGLE-2006-BLG-109L astronomové využili krátkého období na jaře 2006, kdy hvězda při pohledu ze Země „zakryla“ jinou známou stálici. To umožnilo využít efekt tzv. mikrogravitační čočky.
Existenci gravitačních čoček předpověděl Albert Einstein už v roce 1936. V podstatě jde to, že gravitace způsobí ohnutí paprsků podobným způsobem, jako kdyby mezi zdrojem světla a pozorovatelem byla umístěna čočka podobná té z lupy. Objekt je pak vidět na jiném místě, než by měl být. V případě „mikročočkování“ dochází pouze k zjasnění objektu.
Právě údaje o netypickém zjasnění pozorované v jedenácti observatořích na jižní polokouli pomohly určit, že kolem hvězdy obíhají dvě planety. Jedna s hmotností 71%Jupiteru, druhá s 90 % masy Saturnu.
Vzdálenosti obou oběžnic jsou o něco menší než jejich protějšků ve sluneční soustavě. To, spolu se skutečností, že mateřská hvězda má pouze poloviční hmotnost než Slunce, působí dojmem, že nově objevená soustava je zmenšeninou té naší. Vzhledem k nižší teplotě hvězdy souhlasí i množství záření, které dopadá na povrch planet.
Podobnost není dokonalá, říká Scott Gaudi, který je pod studií podepsán jako první autor. Chybí hlavně kamenné planety typu Země. Ty však podle nové studie (viz box) pravděpodobně existují. Efekt mikročočky přitom nabízí dostatečnou citlivost na to, aby bylo možné pozorovat i drobotinu typu Marsu a nestačí pouze na analogii Merkuru.
| Planeta typu Země u každé druhé hvězdy? Více než polovinu hvězd z rodiny, do které patří naše Slunce, mohou obíhat kamenné planety zemského typu. Tvrdí to odborníci americké NASA, kteří vyhodnocovali údaje z vesmírného dalekohledu Spitzer. Pravděpodobnost existence života ve vesmíru se tak ve srovnání s dosavadními teoriemi prudce zvětšila. Vědci zkoumali změny prachových a plynných mračen obklopujících různě staré hvězdy a výsledky srovnávali s podobou sluneční soustavy v různých fázích vývoje. Na základě toho astronom Michael Meyer z University of Arizona spolu s kolegy odhadl dolní hranici pravděpodobnosti výskytu kamenných planet na dvacet procent, přičemž je možné, že vhodné podmínky jsou dokonce u šesti hvězd z deseti. „Frekvence formování planet zemského typu je zřejmě vyšší než v případě velkých plynných obrů podobných Jupiteru,“ uvedl Meyer. Potvrzení či vyvrácení této hypotézy se dočkáme již v nejbližší době. Sonda Kepler, jejíž start NASA stanovila na začátek roku 2009, by totiž měla být schopna některé planety pozemského typu zpozorovat. |
