Při analýze snímků Velkého Magellanova oblaku pořízených s několikaletými odstupy zaznamenali astronomové zajímavý úkaz. Uviděli odlesky gigantických výbuchů, které rozmetaly tři masivní hvězdy ve Velkém Magellanově oblaku -nejjasnější galaxie viditelné z Mléčné dráhy. Teleskopy přitom zachytily stopy explozí, jejichž svit k Zemi dorazil už před několika sty lety.
Jak je to možné? To, že k pozemskému pozorovateli světlo vzdálených hvězd doputuje po mnoha letech, je dáno konečnou rychlostí světla. Pozorujeme prostě události, které nastaly zhruba před dobou, jež odpovídá vzdálenosti vyjádřené ve světelných letech (zanedbáme-li rozpínání vesmíru, což u relativně blízkých objektů lze).
Za některých podmínek ale vstupuje do hry tzv. světelná ozvěna. Stejně jako se zvukové vlny odrážejí od překážek a přicházejí k posluchači s jistým zpožděním, může se „zaklikatit“ i cesta světelného paprsku. Jako nedokonalé „zrcadlo“ posloužil pravděpodobně shluk mezihvězdného prachu.
Pomyslná cesta časem
Astronomové kalifornské Livermorské národní laboratoře vystopovali zdroje zaznamenaných odlesků. Ukázalo se, že jimi jsou tři nedávno zpozorované zbytky po supernovách. Ty objevila americká vesmírná rentgenová observatoř Chandra.
S využitím znalostí o světelné ozvěně už bylo možné určit i dobu, kdy jas supernov ozářil Zemi. Je jisté, že k tomu došlo nejméně před dvěmi stoletími, v jednom případě dokonce před šesti sty lety.
„Tímto způsobem je teoreticky možné pozorovat světlo stejné exploze, jakou viděl Johanes Kepler před více než 400 roky nebo dokonce svit slavné supernovy z roku 1006, o níž informují záznamy čínských astronomů“, říká spoluautor zprávy Christopher Stubbs.
Světelné ozvěny ale umožňují víc - astronomové s jejich pomocí mohou studovat povahu mezihvězdného prostoru.
Princip světelné ozvěny
Cestu světelných paprsků, které vyprodukovala gigantická exploze supernovy, může k Zemi nasměrovat mezihvězdný prach.
Pokud je pozemský pozorovatel jednom ohnisku pomyslné elipsy a zbytky hvězdy v druhém, odrazí oblaky prachu „na povrchu“ paprsky z výbuchu tak, že k Zemi doputují ve srovnání s prvotním zábleskem se zpožděním v řádu stovek let. Pokud by celý jev sledoval pozorovatel „z boku“, viděl by paprsek jako lomený oblouk.
