Na začátku románu Stříbrný kouzelník jde dáma navštívit svého milého a říká mu: „Chci jen sedět a něco zajímavýho poslouchat. Klidně si to vymysli.“ A hned na protější stránce zas čteme tuto větu: „Doktor Weisz se během svého vyprávění natolik zahleděl do minulosti, že od ní nechtěl odtrhnout zrak, a když tak konečně učinil a jeho oči se podívaly na pacienta, pochopil, že ten před malou chvílí zemřel.“ Tady máme všechna klíčová slova nového románu Jindřicha Manna.
Protože tvorba tohoto autora vždy upřeně hledí do minulosti, a to jak tím, o čem píše, tak samotným způsobem podání. Je to svět, který pomalu odchází. Podstatná u textů Jindřicha Manna (1948) je taky hranice mezi reálným a vymyšleným, přičemž asi platí, že čím více zažitého, či alespoň vyslechnutého, tím lépe.
V neposlední řadě máme při čtení těchto próz dojem, že jejich prezentace by byla nejvhodnější jako četba v rozhlase. Pokud tedy o Stříbrném kouzelníkovi pro zjednodušení hovoříme jako o románu, pak je třeba dodat, že daleko více by všemu, co Jindřich Mann napsal, přiléhalo označení vyprávění, neboť i vypravěčem tu bývá… skutečně vypravěč.
