Stáří v uměleckém světě přináší i určitou velkorysost – jinak řečeno lhaní, ukryté za rezervované vyjadřování. Proto když starého literáta následně jeden z mladých básníků sveze, ví, že má následovat chvála jeho veršů: „To málo, co se mu z nich podařilo pochopit, mu připadalo banální a zbytek nesrozumitelný. ,Vaše básně se mi moc líbily, jsou takové, jak bych to řekl, hutné… Ale bohužel, jsem už starý a poslední léta moc nečtu, nesleduju literární trendy, nové proudy…’“ Nic nestárne tak rychle jako nové literární trendy.
Mohli bychom říct, že chvála je taktickým způsobem, jak se starý autor stane živým pro mladší kolegy. Většinou je v tom však pouze únava, vědomí pomíjivosti, nekonečného množství popsaných stran a taky toho, že člověka, když byl mladý, by to též potěšilo. Navíc při pochvale se nemusí tolik argumentovat jako při kritice, jelikož není umělce, jenž by pochvale okamžitě neuvěřil, takže se ani nepřijde na to, že není podložená četbou a skutečným názorem. Pochválit je snazší, nic to nestojí.
