M. Cabrnoch: EP nebyl přestup, ale logické pokračování předchozí práce

Druhé období, kdy jsme založili frakci Evropských konzervativců a reformisté (ECR) a stali se menší a méně vlivnou, zato názorově kompaktnější politickou sílou, bylo jiné než to první, vzpomíná lékař a někdejší europoslanec za ODS Milan Cabrnoch.

Do Evropského parlamentu (EP) jste vstoupil po prvních řádných volbách do této instituce v roce 2004, kdo vás oslovil a co vás přimělo uvažovat o „přestupu“ do Bruselu?

V první řadě bych nehovořil o přestupu. Svou práci v Evropském parlamentu jsem vždy bral jako logické pokračování práce, které jsem se věnoval v Parlamentu ČR jako poslanec. Od roku 2002 jsem působil v Parlamentním shromáždění Rady Evropy. Se vstupem ČR do EU se logicky pojí to, že o některých věcech, v rámci řekl bych – vědomého a dobrovolného předání části kompetencí z národní na evropskou úroveň –, se již nebude rozhodovat v Praze, ale v Bruselu. Pokud chceme tato rozhodnutí ovlivňovat, musíme být u toho.

Jaké bylo vaše sžití se s novým prostředím?

Je jasné, že Evropský parlament je jako instituce rozdílný oproti parlamentu národnímu. Hodně mi pomohly zkušenosti z Rady Evropy, která se v určitých momentech EP podobá. Pomohla také skutečnost, že jsme byli větší skupina poslanců: s částí jsme se dobře znali z dřívější práce a mohli jsme si vyměňovat první zkušenosti. Nevzpomínám nyní, po téměř dvaceti letech, na sžívání se s novým prostředím jako na velký problém.

Jaká byla spolupráce s kolegy, tuzemskými a zahraničními? Byly skupiny, s nimiž jste si rozuměl více, případně méně?

Spolupráce s poslanci z jiných zemí byla velice rozdílná. Pracovně jsme dobře spolupracovali s kolegy z naší frakce, v prvních letech šlo o EPP (Evropská lidová strana). To se hodně zhoršilo poté, co jsme společně zejména s anglickými konzervativci a Poláky deklarovali vytvoření samostatné frakce pro další volební období. Názorové porozumění s poslanci například skupiny komunistů nebo zelených bylo stěží představitelné.

Druhá stránka je spolupráce s některými kolegy, zejména v rámci výborů a delegací. Ta byla formována osobními kontakty, jazykovými možnostmi komunikace a názorovou blízkosti. Současně musím přiznat, že žádné velké kamarády jsem si v Bruselu nenašel.

Působil jste ve Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a v jeho Podvýboru pro problematiku stárnutí či Podvýboru pro zdravotně postižené. Jaká témata, která jste v té době řešili, vám nejvíce utkvěla v paměti?

Moje práce ve výboru pro zaměstnanost a sociální politiku byla logickým navázání na mou práci místopředsedy tehdejšího výboru pro zdravotnictví a sociální politiku v české sněmovně, kde jsem působil šest let. Vedle zdravotnictví se sociální politice věnuji vlastně celý svůj pracovní život – nakonec i jako pediatr. Vzpomínám na problematiku začleňování znevýhodněných osob, na problematiku seniorů, z legislativy například na opakovaně projednávanou směrnici o pracovní době a další. Pokud se ohlédnu, mám pocit, že jsme projednávali hodně zpráv a deklarací a poměrně málo závazných směrnic a nařízení – z mého pohledu asi naštěstí. Působil jsem rovněž ve zdravotním výboru, kde jsem se hodně věnoval tématu přeshraniční zdravotní péče.

V roce 2009 jste mandát obhájil na dalších pět let, následovalo o období krizí. Jak se těmito roky ohlížíte dnes?

Jsem rád, že jsem dostal možnost pracovat v EP ještě jedno volební období. Myslím, že každý volený politik má pocit, že by bylo určité věci potřeba dodělat. Také jsem ho měl. A také se něco podařilo. Druhé volební období, kdy jsme založili politickou skupinu Evropských konzervativců a reformisté (ECR) a stali se menší a méně vlivnou, zato názorově kompaktnější politickou sílou, bylo jiné než to první. V ERC se nám pracovalo lépe, ale méně jsme dokázali věci ovlivňovat. Přesto pokládám vznik této frakce za správný krok.

Během druhého volebního období se začala EU stále více posouvat k dalším a dalším regulacím, hlasovali jsme stále častěji o návrzích, se kterými jsem nesouhlasil – tak jsme hlasovali často proti.

Velkou příležitostí pro mne bylo mé zvolení do čela stálé delegace EP pro spolupráci s Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem, kde jsem pracoval celých pět let. Zpětně hodnotím práci této delegace za velmi důležitou. Po celou dobu se nám dařilo držet vynikající vztahy na meziparlamentní úrovní se zeměmi, které se zdaleka netěší klidu a míru, tehdy ani dnes. Gruzie je stále z části okupována Ruskem, Arménie a Ázerbájdžán spolu válčí. Hodně jsem se naučil o tzv. „zamrzlých konfliktech“ a pochopil pohledy jednotlivých národů na ně.

V roce 2014 jste už nekandidoval… Už jste nechtěl, nebo ODS viděla v EP prostor pro své další politiky?

Obojí je pravda. Po deseti letech života mimo domov a mimo rodinu jsem se těšil domů. Do Bruselu jsem odešel, když mému synovi byly tři roky, a vrátil jsem se v jeho třinácti. Nikdy jsem nebyl na besídce ve školce či na schůzi SRPŠ. Anička se narodila v roce 2008, prvních šest let měla tatínka doma jenom na víkendy. Také jsem stále více cítil, že se chci věnovat českému zdravotnictví, a také své milované pediatrii. To se mi povedlo.

ODS se v době, kdy mi končil mandát, hodně změnila. Od nového vedení jsem necítil zájem o mou práci, v řadě názorů jsem se tehdy stejně jako teď se stávajícím vedením ODS rozcházel. I proto jsem se rozhodl již nekandidovat ani do EP, ani na jiné mandáty. Aktivním členem ODS jsem stále.

Autor: Igor Záruba