Pěkná ilustrace problému.

Celkem dojemná a jistě upřímně míněná snaha Eberstadtové po nalezení něčeho pevného v onom nejistém světě vede k fatálnímu otočení se dozadu, nazpět do světa mýtů a archetypů. Psychologicky velmi pochopitelná figura se obhajuje výstižně: "Veškerou duchovnost naopak zmaříme, ztotožníme-li se s proklamovanou vírou v to, o čem nevíme, co je."Podle ní je potřeba se držet "zavedených vzorců". Je to nejen pochopitelné, ale z jisté části i obhajitelné. Mrzí mne, že to znám pouze od Klause, ale on řekl správně (sice na konto "vyrovnávání se s minulostí", které zaměstnávalo a zaměstnává některé lidi natolik, že jim nezbývá myšlenková kapacita na současnost, o budoucnosti nemluvě), že zpětné zrcátko nesmí přesáhnout čelní sklo. Totéž je zde. Plot kolem Tóry, jak ho staví orthodoxní judaismus, také nesmí tu Tóru svázat.Naprosto podstatným fenoménem, stojícím v základu těchto "abrahamovských" náboženství, je totiž přesný opak: vyjití do neznáma. Spolehnutí se na něco, o čem přesně nevíme, co to je - a co to přinese. Záměna vnitřní integrity, kterou musí vykazovat každý, kdo se vydá na tuto cestu (podmíněnou nerozdělitelností "svaté trojice" svobody a odpovědnosti a rizika), s vnějšími regulemi, je podle mého soudu příčinou současné krize. A jejím průvodním znakem je preferování striktních pravidel, které je v souboji se stejně plochým pojetím "absolutní svobody". Neplatí jedno ani druhé, platí obé. Pointou je hledání vyváženosti. Pak to může zase začít fungovat. Někde to ale fungovat nepřestalo! Většinou v takovém prostředí, které nehledá výmluvy, aby nemuselo pomoci bližnímu. A které nechce ve svůj prospěch překroutit ono slavné "nedělej druhému co nechceš aby dělal on tobě".

je to marný

Náboženství, křesťanské či jakékoli jiné, není skutečným zdrojem morálky a životních postojů. Je naopak prostředkem utváření společenských vztahů měnícím se v závislosti na společenském rozvoji (technický pokrok, růst životní úrovně, hustota populace). Z konstatování, že "Svoboda člověka, jenž stojí nad všemi povinnostmi, závazky a odpovědností vůči druhému, zcela ovládla tento nový způsob života." nevyplývá, že křesťanské náboženství je nezbytnou zárukou dodržování povinností, závazků a odpovědnosti a že se tedy bez něj neobejdeme. Byla-li v minulosti v mnoha společnostech rodina ekonomickou nutností (na kterou mnoho lidí nedosáhlo), pak dnes už to neplatí i kvůli nesrovnatelně větší mobilitě a náboženství návrat k takovému stavu nemůže vynutit. Naproti tomu dnešní komunikační prostředky stmelují rodiny podstatně více, než bylo v minulosti myslitelné. Na rozdíl od minulosti dnes rozchod blízkých lidí nemusí být katastrofou a nemusí vést ke vzájemné nenávisti a pocitu zklamání. To je docela osvobozující.