Já myslím, že pan Viewegh poctivě hledá smysl života. A má pravdu: pokud smyslem života není na konci setkání s Bohem, je logické to vzdát ihned. Protože jinak hrozí, že všechny zážitky stejně zapomeneme - i my sami, natož tak ti lidi okolo nás... ani pes po nás přece za pár let neštěkne.

Pro pána krále. Další. Proč všichni, jejichž smysl života je setkání s bohem, jsou plni pohrdání, falešného soucitu, či dokonce nenávisti, když dojde na aborce či eutanazii, vůči všem, kteří se smyslem života netrápí a prostě si užívají každý den se svou rodinou a přáteli. Každý hezký den na horách, v lese, na lyžích či prostě u dobré večeře.

Již se těším, na příští víkend a na svoje horské kolo a krásné hory. A ať již bůh je či není, v obou případech si ty hory užiju úplně stejně.

Tady se zase sešla snůška křesťanských fanatiků. Nejodpornější na nich je, že jim vůbec nejde o druhé. Jde jim o sebe. Ve jménu vlastní spásy bojují za to, aby těžce nemocní lidé museli měsíce umírat v nesnesitelných bolestech. Ovšem vlastním domácím mazlíčkům by něco takového nikdy neudělali. Ti ovšem nemají nesmrtelnou duši. Že?

Pane Vieweghu! Kdo Vám dal život? Kdybyste si ho dal sám, tak byste si ho mohl vzít! Není tomu však tak. Napadá mne taková metafora k Vašemu příjmení v duchu Nomen est omen, protože to Vaše německé příjmení přeloženo do češtiny je cesta pro dobytek. Nebudu to však rozvádět, třeba Vás napadne něco podobného.

Aha takze zivot smeji brat jen rodice ? Zajimava myslenka.

No to je uzasna myslenka, ze je dobre umrit mlady, abychom si pamatovali jen to hezke. Takova mrtvola ma jiste pamet sloni.

Možná už tu ani pan Viewgh podle sebe ani neměl být.

Doporucil bych se podivat do zemi, kde existuje pravo vcas odejit. Taky bych se zajimal o to proc praska aorta. Tento problem mel Gottwald i Einstein.

Zivot si vzit muzeme, ale "pravo" na to nemame.

Naivni myslenka, ze je lepsi prijit o zivot jako mlady, kdy si pamatujeme vse hezke ...atd. Jakmile prijdeme o zivot, nic pro nas neexistuje, my neexistujem, jednoduse nejsme jako bychom se vubec nenarodili, budeme po nejaky cas "zit" pouze ve vzpominkach zivych lidi. Budeme na tom stejne jako ty miliony, miliardy, biliony ... lidi, kteri se vubec nenarodili ...

Pravo na to ani nepotrebujeme. Za sebevrazdu neni mozna zadna sankce, takze jeji ilegalnost by byla ponekud bezzuba.

Ovsem nemame pravo zadat po druhych, aby nam s tim pomahali.

To je "A", béčko je pak o tom, jestli je správné, montovat se druhým do života (resp. smrti), přesvědčovat, když oni o to nestojí, nuceně léčit, plošně zakazovat euthanasii atd.

Příliš těžké a složité téma na krátký pondělní sloupek, ale v podstatě máte pravdu. Může přijít chvíle kdy už žádná cesta, ani žádný boj, neslibuje zlepšení, nebo aspoň základní záchranu.

Ne každý to pochopí, ne každý tím musí projít, ale je dobré odpustit si laciné silné řeči.

Kdysi dávno jsem byl v nemocnici na dvouluzaku s jedním velmi starým bývalým doktorem, Chadima se jmenoval. Dlouze vyprávěl o svém životě a měl co, vzpomínám na něj.

Tenkrát řekl jednu věc.

'Když jsem byl mladý, litoval jsem lidi, kteří zahynuli mladí třeba při nějaké katastrofě, dnes jim závidím...'

A ještě připojím citát od Jana Zábrany: 'Sebevrazi, mí odvážnější bratři.'

Ne každý to pochopí, ale co už...

K úvaze o "vzdávání se" už chybí jen stanovení limitů k hodnocení délky plesu. Míněno tak, aby byl správně vyhodnocen a případně eliminován předčasný, závěrečný tanec.