„Stejně si myslím, že kdybys tam jel, tak se nic nestane - pochybuju totiž, že tam třeba hráč číslo dvacet tři vůbec nastoupí. Je to největší zmařená příležitost, co znám, ale ty ses zachoval jako vždycky - rovně, upřímně. Fakt seš kanón,“ zopakoval Vízek.
„No jó, ale takhle jsem tam přece jet nemohl,“ odvětil fotbalista, který tchánovu kariéru předčil v mnohém, ale na šampionát se už jako on nepodívá. Kapka společné lítosti jako by byla přítomna pořád, truchlení však při svém povídání přednost nedali. Bavili se dva mistři kliček, ale také vtipálci, kteří kolem sebe šířili dobrou náladu vždycky, ať se dělo cokoli.
VÍZEK: Vzpomínáš, jak jsme se ze začátku tvojí kariéry vždycky hecovali? Já měl dlouho navrch -byl jsem dvakrát Fotbalista roku, mám olympijské vítězství z Moskvy, účast na mistrovství světa, a tys neměl nic. Říkal jsem ti, že mě nikdy nedoženeš. Jenže najednou ti to začalo padat - mistr Francie, s Liverpoolem Ligový pohár, Pohár UEFA, loni Liga mistrů...
ŠMICER: Počkej, dědo, zapomněl jsi titul se Slavií v roce 1996. To je strašně důležitý, protože vyhrát titul se Slavií není žádná sranda! Ten jsme oslavili snad nejvíc. Zajistili jsme si ho asi tři kola před koncem, takže jsme slavili, jako kdyby měla přijít potopa. Honza Suchopárek, Radek Bejbl, Karel Poborský, Jarda Blažek, Honza Stejskal, Jirka Lerch... Měli jsme skvělý mužstvo. Kolik máš titulů s Duklou?
VÍZEK: Prosím tě tři nebo čtyři. My když jsme nevyhráli ligu, tak jsme byli druzí. Ale měli jsme výborný mužstvo.
ŠMICER: To my jsme taky skončili třikrát druzí za Spartou, až napočtvrtý nám to vyšlo na titul. Ale za Spartou jsme bývali proto, že oni měli Macha a my Korbela. Být to naopak, tak jsme měli tři tituly! Jednou jsme před jarem měli náskok asi osm bodů, ale oni z patnácti zápasů čtrnáctkrát vyhráli! Ale nebrečím, jsem spokojený. Stačí mi jeden titul, nemusím přece mít tři, že jo?
VÍZEK: No jo... A já ti tenkrát říkával, co mám za úspěchy a kde všude jsem byl, a tys ty kolonky pak začal systematicky vyplňovat taky. To mě teda pěkně štvalo!
ŠMICER: Jenže tys měl kolonku Francie - sestup s Le Havrem, kdežto já Francie - titul s Lens! A takhle jsem tě začal odrovnávat. V reprezentaci jsi měl čtrnáct gólů, já už jich mám sedmadvacet! (směje se)
VÍZEK: Někdy jsem míval takovej pocit, Šmíco, že na tebe kdekdo koukal trochu skepticky. Třeba jako na dvanáctýho hráče nároďáku, a tys přitom hrával v Liverpoolu. Proč? Já to nechápu. Vždyť jsi s ním vyhrál všechno možný!
ŠMICER: To je pravda, Láďo, to se počítá. Aspoň se nemusíš stydět! (směje se)
VÍZEK: No, já se zase tolik nestydím, vždyť tě mám v rodině, že jo. Naopak - musím říct, že tě uznávám. Kloubouk dolů, mám z tebe radost. Je to, jako kdybych u tvých úspěchů byl já, ty jsi taková prodloužená ruka naší rodiny na hřišti. Pravda, teď smutním s tebou, ten šampionát jsem ti tak strašně přál, ale řekli jsme si přece, že už o tom nebudeme mluvit.
ŠMICER: No, abych nezapomněl. Tys měl přece s nároďákem taky bronz z mistrovství Evropy, takže na tom zase tak špatně nejsi. Ale já měl zase už v roce 1996 evropský stříbro! No a v roce 1998 titul s Racingem Lens... A pak přišel Liverpool a bylo to jasný! (smích) *
VÍZEK: To je pravda. Hrál jsi a hraješ ve velkejch mužstvech, to byl můj sen. To se mi, bohužel, nepovedlo. A teď jsi skončil s Bordeaux druhý, zase si zahraješ Ligu mistrů...
ŠMICER: No jo, na Lyon jsme neměli. Ale stejně by to už nebylo ono, nejkrásnější je v každý zemi vždycky ten první titul, a ten francouzský mám s Lens. S Liverpoolem jsme taky vyhráli Ligový pohár dvakrát, a když už ho člověk jednou má, tak to podruhý není takový. Dovedu pochopit hráče, kteří vyhrají všechno, že třeba skončí - vědí, že nic většího už vyhrát nejde. Třeba Jirka Novotný vyhrál se Spartou jedenáct nebo kolik titulů, to už je, jako když sbíráš známky!
* VÍZEK: Ale jedenáct titulů, to je přece famózní, člověče. Hele, řekli jsme si, že se o tom bavit nebudem, ale to tvoje zranění... Úplně napřed, v tom únoru, se říkalo, že je to na pět neděl.
ŠMICER: Já to viděl na tři neděle! Na vyšetření mi napřed řekli, že to nic není, taky jsem málem odjel do Turecka na přípravný zápas. Až pozdě v noci před odletem jsem řekl, že jet nemůžu. No, podcenili jsme to.
* VÍZEK: Já vím. Volal jsi mi a říkal jsem, že jenom krundáš.
ŠMICER: Jenže když mě něco bolí, tak to řeknu. Přece jenom jsem toho už měl tolik... Jakmile něco cítím, hned mám vítr. Nejsem typ hráče, kterej by šel přes krev, to radši zvednu ruku a jdu z placu. Mám v tomhle směru docela dost zkušeností. Když jsem hrál s nějakou bolestí, tak jsem to většinou odskákal.
* VÍZEK: Je pravda, že tohle já neznám, mně nohy držely. A taky jsem věděl, kdy nadskočit. Mydliči byli v lize i za nás, ale za sebe jsem nějak viděl, nebo co, takže mě nikdy pořádně netrefili. Tebe jo, a tahá se to s tebou vlastně od začátku.
ŠMICER: No právě. Takže na druhou stranu musím být vděčný za to, že ještě vůbec můžu hrát. A že mě to pořád baví. Sice není dvakrát příjemné pořád se vracet od nuly, ale fotbal je krásný. To se přece poštěstí málokomu - děláš, co tě baví, a uživíš tím rodinu.
* VÍZEK: A při návratech ses kolikrát dostával do formy s Kozlovnou, vzpomínáš? Právě s náma jsi poznával, že ti to zase půjde.
ŠMICER: No jo, ale v tý tvojí Kozlovně by se neztratil nikdo. Když hraješ s Ivanem Haškem, Pepou Chovancem, Oldou Rottem, Pepou Pešicem, Petrem Radou, Honzou Fialou, tak to jde samo. A výhoda taky je, že proti nám většinou hrají starší gardy, nebo i mladší kluci, co ale první nebo druhou ligu nikdy nehráli. My si to strčíme, skvěle si zahrajeme, já vlítnu mezi starý chlapy a dám tři nebo čtyři góly...
* VÍZEK: Počkej, jak mezi starý chlapy? To jako myslíš Kozlovnu?
ŠMICER: To bych si nedovolil. Myslel jsem soupeře. (směje se)
* VÍZEK: Máš štěstí. Hele, vybavíš si ten gól, co jsi asi před dvěma lety dal v jedný vesnici za Prahou? Z prsou sis to pustil na levačku a ta rána šla od břevna do tyče, pak do země, zpátky do břevna a do sítě! Životní gól!
ŠMICER: No, životní byl asi ten z finále Ligy mistrů, ale tenhle byl fakt efektní. Asi nejhezčí, byla to rána. A jakej máš ty životní gól? Kdosi mi povídal, že jsi jednou dal nádherný na Julisce proti Prešovu. Napřed jsi naznačením střely položil brankáře na jednu stranu, pak jsi ho stejným způsobem přinutil skočit na druhou, doběhli tě dva obránci, těch ses zbavil kličkou a ležícího gólmana jsi přehodil. A vyhráli jste jedna nula!
* VÍZEK: To víš, když se to umí... Když naznačíš, gólmani padají. To jediný by ses, Šmíco, měl ještě naučit. Když naznačíš a uděláš něco jinýho, tak je to nepříjemný i pro beka. To vím stoprocentně.
ŠMICER: Fakt je, že v nároďáku to klamání tělem moc nemáme, ale takoví Brazilci... Však jsou taky nejlepší, podívej se na Ronaldinha.
VÍZEK: Nechceš se to ještě naučit?
ŠMICER: Neblázni, s těma mýma kolenama? Já budu rád, když se teď dám do kupy! Ale je fakt, že tys tohle uměl a umíš pořád. Byl jsi bohém. Na hřišti i mimo, že? (směje se)
VÍZEK: Ty jsi holt jinej, zodpovědnej. My jsme tolik nemuseli, víš? Taky jsme to hráli za pět stovek! No co já měl za smůlu!
ŠMICER: Počkej, pět stovek... Vždyť jsi měl důstojnickej plat!
VÍZEK: No jóóó, ale jeli jsme do Prešova a za dva body, což platilo tenkrát, jsme brali pět set. V tý době se každej hostinskej měl líp než fotbalista! I když s tím důstojnickým platem máš samozřejmě pravdu. No ale skončil jsem s fotbalem, koupil si hospodu, jenže dneska se zase má každej fotbalista líp než hostinskej... No nejsem já smolař? Jak se změnila doba!
ŠMICER: No vidíš. Tak sis aspoň pořídil mě jako zeťáka. (směje se)
VÍZEK: A říkám - zaplaťpánbůh. Ty naši rodinu alespoň držíš nad vodou!
ŠMICER: Fakt je, že smůlu měly všechny generace přede mnou. Režim se změnil, když mi bylo skoro sedmnáct, ideální. Líp to dopadnout nemohlo! Jakž takž to ještě chytili Ivan Hašek, Pepa Chovanec nebo ty, aspoň pár let venku, ale jinak blbý.
VÍZEK: Já byl v Le Havru dva roky a druhý rok jsme spadli. Domů jsem se vracel rozmrzele, protože to byl můj první sestup v životě.
ŠMICER: Vidíš? To mě ještě čeká! (smích)
VÍZEK: Hele, ať to převracím, jak chci, tak až na tu poslední smůlu seš na tý šťastný planetě zapsanej dobře. Až je to neuvěřitelný! Bordeaux se loni zachránilo posledním zápasem s Marseille, ty tam přijdeš, rozjedeš je, a hned jsou druhý! Ale má to i jiný výhody -je to vinařská oblast. Vzpomínáš, jak jsem jednou Lukášovi Pollertovi říkal, že mě prezident klubu zve do svých sklepů? Tak musím Lukášovi zavolat, protože jsme tam v prosinci byli! Nádhera...
ŠMICER: Já mám vínko taky rád, ale proti tobě jsem obrovskej abstinent.
VÍZEK: Hele, teď začíná mistrovství světa, kam bohužel nejedeš. Když si ale tu obrovskou smůlu odmyslím, tak stejně k tomu šampionátu vzhlížím s optimismem. Měl by to být vrchol tohohle mužstva.
ŠMICER: Určitě je dobrý, že to s návratem vyšlo Dinovi Kollerovi, bude platnej. Jen potřebujeme, aby se už nikdo nezranil. Ty jsi na šampionátu byl taky, ale Anglie, Francie a Kuvajt, to nebyla lehká skupina.
VÍZEK: My tam nejeli v takovým laufu jako vy teď. A pár kluků ze základu bylo předtím rozkopaných.
ŠMICER: Bylo mi devět, ale něco vím. Remizovali jste s Kuvajtem, prohráli s Anglií a pak hráli o život s Francií.
VÍZEK: No jo, ale kdyby Amoros před koncem nevyhlavičkoval z brány balon Přemka Bičovského, tak jsme vyhráli a šli dál! A jedno první místo jsme stejně měli. Vůbec první červenou kartu na šampionátu jsem udělal já, chvíli před tou šancí Přemy.
ŠMICER: Ty na sebe holt chceš upozornit v každým zápase, že jo? Kolik jsi v životě spatřil červených karet?
VÍZEK: Dvě.
ŠMICER: Tak to vedeš. Já byl vyloučenej jen jednou. Ve Slavii, ještě v Edenu. S Viktorií Žižkov jsme šli tři na jednoho, já machroval, chtěl ještě udělat kličku a dát gól sám. Jenže Tonda Mlejnský mi to sebral a já mu dal kosu. A kde jsi ty dostal tu druhou?
VÍZEK: S Lokomotivou Košice, na Dukle. Obránce na mě plivnul a já mu dal facku, jen to mlasklo. Na disciplinárce jsme pak museli zalhat.
ŠMICER: Jak, prosím tě?
VÍZEK: Normálně. Já řekl, že slina nevyšla, a on, že facka nedopadla. A nedostali jsme žádnej trest!
ŠMICER: No ty jsi teda komik! (smích)
VÍZEK: Ještě k tomu mistrovství. Vidím to na postup ze skupiny a...
ŠMICER: Dál se přemýšlet nemá.
VÍZEK: To je fakt. Musíme bejt pokorní. Ale máme dobrý mužstvo. A dobrýho trenéra.
ŠMICER: Hlavně doufám, že nám pomůžou fandové. Pro nás je to vždycky neuvěřitelná podpora.
VÍZEK: To za nás bohužel nebylo, sotva někdo mohl vyjet na Západ. Navíc máte obrovskou výhodu v tom, že jste otřískaný z klubů po celý Evropě, kdežto my jsme se spíš báli, kolik jich venku dostaneme. Bylo to i politikou, nenechali nás vyskočit. Jen sis vyskočil, už jsi dostal po hlavě, abys nebyl moc velká hvězda. Ale tenhle mančaft? Vy hrajete venku jako doma.
ŠMICER: No, teď spíš říkej oni.
VÍZEK: Neblbni, Šmíco, ty se tam zase vrátíš, jenom se musíš dát dohromady. Taky abys s Bordeaux mohl hrát tu Ligu mistrů.
ŠMICER: Já vím, Láďo.
„No jó, ale takhle jsem tam přece jet nemohl,“ odvětil fotbalista, který tchánovu kariéru předčil v mnohém, ale na šampionát se už jako on nepodívá. Kapka společné lítosti jako by byla přítomna pořád, truchlení však při svém povídání přednost nedali. Bavili se dva mistři kliček, ale také vtipálci, kteří kolem sebe šířili dobrou náladu vždycky, ať se dělo cokoli.
VÍZEK: Vzpomínáš, jak jsme se ze začátku tvojí kariéry vždycky hecovali? Já měl dlouho navrch -byl jsem dvakrát Fotbalista roku, mám olympijské vítězství z Moskvy, účast na mistrovství světa, a tys neměl nic. Říkal jsem ti, že mě nikdy nedoženeš. Jenže najednou ti to začalo padat - mistr Francie, s Liverpoolem Ligový pohár, Pohár UEFA, loni Liga mistrů...
ŠMICER: Počkej, dědo, zapomněl jsi titul se Slavií v roce 1996. To je strašně důležitý, protože vyhrát titul se Slavií není žádná sranda! Ten jsme oslavili snad nejvíc. Zajistili jsme si ho asi tři kola před koncem, takže jsme slavili, jako kdyby měla přijít potopa. Honza Suchopárek, Radek Bejbl, Karel Poborský, Jarda Blažek, Honza Stejskal, Jirka Lerch... Měli jsme skvělý mužstvo. Kolik máš titulů s Duklou?
VÍZEK: Prosím tě tři nebo čtyři. My když jsme nevyhráli ligu, tak jsme byli druzí. Ale měli jsme výborný mužstvo.
ŠMICER: To my jsme taky skončili třikrát druzí za Spartou, až napočtvrtý nám to vyšlo na titul. Ale za Spartou jsme bývali proto, že oni měli Macha a my Korbela. Být to naopak, tak jsme měli tři tituly! Jednou jsme před jarem měli náskok asi osm bodů, ale oni z patnácti zápasů čtrnáctkrát vyhráli! Ale nebrečím, jsem spokojený. Stačí mi jeden titul, nemusím přece mít tři, že jo?
VÍZEK: No jo... A já ti tenkrát říkával, co mám za úspěchy a kde všude jsem byl, a tys ty kolonky pak začal systematicky vyplňovat taky. To mě teda pěkně štvalo!
ŠMICER: Jenže tys měl kolonku Francie - sestup s Le Havrem, kdežto já Francie - titul s Lens! A takhle jsem tě začal odrovnávat. V reprezentaci jsi měl čtrnáct gólů, já už jich mám sedmadvacet! (směje se)
VÍZEK: Někdy jsem míval takovej pocit, Šmíco, že na tebe kdekdo koukal trochu skepticky. Třeba jako na dvanáctýho hráče nároďáku, a tys přitom hrával v Liverpoolu. Proč? Já to nechápu. Vždyť jsi s ním vyhrál všechno možný!
ŠMICER: To je pravda, Láďo, to se počítá. Aspoň se nemusíš stydět! (směje se)
VÍZEK: No, já se zase tolik nestydím, vždyť tě mám v rodině, že jo. Naopak - musím říct, že tě uznávám. Kloubouk dolů, mám z tebe radost. Je to, jako kdybych u tvých úspěchů byl já, ty jsi taková prodloužená ruka naší rodiny na hřišti. Pravda, teď smutním s tebou, ten šampionát jsem ti tak strašně přál, ale řekli jsme si přece, že už o tom nebudeme mluvit.
ŠMICER: No, abych nezapomněl. Tys měl přece s nároďákem taky bronz z mistrovství Evropy, takže na tom zase tak špatně nejsi. Ale já měl zase už v roce 1996 evropský stříbro! No a v roce 1998 titul s Racingem Lens... A pak přišel Liverpool a bylo to jasný! (smích) *
VÍZEK: To je pravda. Hrál jsi a hraješ ve velkejch mužstvech, to byl můj sen. To se mi, bohužel, nepovedlo. A teď jsi skončil s Bordeaux druhý, zase si zahraješ Ligu mistrů...
ŠMICER: No jo, na Lyon jsme neměli. Ale stejně by to už nebylo ono, nejkrásnější je v každý zemi vždycky ten první titul, a ten francouzský mám s Lens. S Liverpoolem jsme taky vyhráli Ligový pohár dvakrát, a když už ho člověk jednou má, tak to podruhý není takový. Dovedu pochopit hráče, kteří vyhrají všechno, že třeba skončí - vědí, že nic většího už vyhrát nejde. Třeba Jirka Novotný vyhrál se Spartou jedenáct nebo kolik titulů, to už je, jako když sbíráš známky!
* VÍZEK: Ale jedenáct titulů, to je přece famózní, člověče. Hele, řekli jsme si, že se o tom bavit nebudem, ale to tvoje zranění... Úplně napřed, v tom únoru, se říkalo, že je to na pět neděl.
ŠMICER: Já to viděl na tři neděle! Na vyšetření mi napřed řekli, že to nic není, taky jsem málem odjel do Turecka na přípravný zápas. Až pozdě v noci před odletem jsem řekl, že jet nemůžu. No, podcenili jsme to.
* VÍZEK: Já vím. Volal jsi mi a říkal jsem, že jenom krundáš.
ŠMICER: Jenže když mě něco bolí, tak to řeknu. Přece jenom jsem toho už měl tolik... Jakmile něco cítím, hned mám vítr. Nejsem typ hráče, kterej by šel přes krev, to radši zvednu ruku a jdu z placu. Mám v tomhle směru docela dost zkušeností. Když jsem hrál s nějakou bolestí, tak jsem to většinou odskákal.
* VÍZEK: Je pravda, že tohle já neznám, mně nohy držely. A taky jsem věděl, kdy nadskočit. Mydliči byli v lize i za nás, ale za sebe jsem nějak viděl, nebo co, takže mě nikdy pořádně netrefili. Tebe jo, a tahá se to s tebou vlastně od začátku.
ŠMICER: No právě. Takže na druhou stranu musím být vděčný za to, že ještě vůbec můžu hrát. A že mě to pořád baví. Sice není dvakrát příjemné pořád se vracet od nuly, ale fotbal je krásný. To se přece poštěstí málokomu - děláš, co tě baví, a uživíš tím rodinu.
* VÍZEK: A při návratech ses kolikrát dostával do formy s Kozlovnou, vzpomínáš? Právě s náma jsi poznával, že ti to zase půjde.
ŠMICER: No jo, ale v tý tvojí Kozlovně by se neztratil nikdo. Když hraješ s Ivanem Haškem, Pepou Chovancem, Oldou Rottem, Pepou Pešicem, Petrem Radou, Honzou Fialou, tak to jde samo. A výhoda taky je, že proti nám většinou hrají starší gardy, nebo i mladší kluci, co ale první nebo druhou ligu nikdy nehráli. My si to strčíme, skvěle si zahrajeme, já vlítnu mezi starý chlapy a dám tři nebo čtyři góly...
* VÍZEK: Počkej, jak mezi starý chlapy? To jako myslíš Kozlovnu?
ŠMICER: To bych si nedovolil. Myslel jsem soupeře. (směje se)
* VÍZEK: Máš štěstí. Hele, vybavíš si ten gól, co jsi asi před dvěma lety dal v jedný vesnici za Prahou? Z prsou sis to pustil na levačku a ta rána šla od břevna do tyče, pak do země, zpátky do břevna a do sítě! Životní gól!
ŠMICER: No, životní byl asi ten z finále Ligy mistrů, ale tenhle byl fakt efektní. Asi nejhezčí, byla to rána. A jakej máš ty životní gól? Kdosi mi povídal, že jsi jednou dal nádherný na Julisce proti Prešovu. Napřed jsi naznačením střely položil brankáře na jednu stranu, pak jsi ho stejným způsobem přinutil skočit na druhou, doběhli tě dva obránci, těch ses zbavil kličkou a ležícího gólmana jsi přehodil. A vyhráli jste jedna nula!
* VÍZEK: To víš, když se to umí... Když naznačíš, gólmani padají. To jediný by ses, Šmíco, měl ještě naučit. Když naznačíš a uděláš něco jinýho, tak je to nepříjemný i pro beka. To vím stoprocentně.
ŠMICER: Fakt je, že v nároďáku to klamání tělem moc nemáme, ale takoví Brazilci... Však jsou taky nejlepší, podívej se na Ronaldinha.
VÍZEK: Nechceš se to ještě naučit?
ŠMICER: Neblázni, s těma mýma kolenama? Já budu rád, když se teď dám do kupy! Ale je fakt, že tys tohle uměl a umíš pořád. Byl jsi bohém. Na hřišti i mimo, že? (směje se)
VÍZEK: Ty jsi holt jinej, zodpovědnej. My jsme tolik nemuseli, víš? Taky jsme to hráli za pět stovek! No co já měl za smůlu!
ŠMICER: Počkej, pět stovek... Vždyť jsi měl důstojnickej plat!
VÍZEK: No jóóó, ale jeli jsme do Prešova a za dva body, což platilo tenkrát, jsme brali pět set. V tý době se každej hostinskej měl líp než fotbalista! I když s tím důstojnickým platem máš samozřejmě pravdu. No ale skončil jsem s fotbalem, koupil si hospodu, jenže dneska se zase má každej fotbalista líp než hostinskej... No nejsem já smolař? Jak se změnila doba!
ŠMICER: No vidíš. Tak sis aspoň pořídil mě jako zeťáka. (směje se)
VÍZEK: A říkám - zaplaťpánbůh. Ty naši rodinu alespoň držíš nad vodou!
ŠMICER: Fakt je, že smůlu měly všechny generace přede mnou. Režim se změnil, když mi bylo skoro sedmnáct, ideální. Líp to dopadnout nemohlo! Jakž takž to ještě chytili Ivan Hašek, Pepa Chovanec nebo ty, aspoň pár let venku, ale jinak blbý.
VÍZEK: Já byl v Le Havru dva roky a druhý rok jsme spadli. Domů jsem se vracel rozmrzele, protože to byl můj první sestup v životě.
ŠMICER: Vidíš? To mě ještě čeká! (smích)
VÍZEK: Hele, ať to převracím, jak chci, tak až na tu poslední smůlu seš na tý šťastný planetě zapsanej dobře. Až je to neuvěřitelný! Bordeaux se loni zachránilo posledním zápasem s Marseille, ty tam přijdeš, rozjedeš je, a hned jsou druhý! Ale má to i jiný výhody -je to vinařská oblast. Vzpomínáš, jak jsem jednou Lukášovi Pollertovi říkal, že mě prezident klubu zve do svých sklepů? Tak musím Lukášovi zavolat, protože jsme tam v prosinci byli! Nádhera...
ŠMICER: Já mám vínko taky rád, ale proti tobě jsem obrovskej abstinent.
VÍZEK: Hele, teď začíná mistrovství světa, kam bohužel nejedeš. Když si ale tu obrovskou smůlu odmyslím, tak stejně k tomu šampionátu vzhlížím s optimismem. Měl by to být vrchol tohohle mužstva.
ŠMICER: Určitě je dobrý, že to s návratem vyšlo Dinovi Kollerovi, bude platnej. Jen potřebujeme, aby se už nikdo nezranil. Ty jsi na šampionátu byl taky, ale Anglie, Francie a Kuvajt, to nebyla lehká skupina.
VÍZEK: My tam nejeli v takovým laufu jako vy teď. A pár kluků ze základu bylo předtím rozkopaných.
ŠMICER: Bylo mi devět, ale něco vím. Remizovali jste s Kuvajtem, prohráli s Anglií a pak hráli o život s Francií.
VÍZEK: No jo, ale kdyby Amoros před koncem nevyhlavičkoval z brány balon Přemka Bičovského, tak jsme vyhráli a šli dál! A jedno první místo jsme stejně měli. Vůbec první červenou kartu na šampionátu jsem udělal já, chvíli před tou šancí Přemy.
ŠMICER: Ty na sebe holt chceš upozornit v každým zápase, že jo? Kolik jsi v životě spatřil červených karet?
VÍZEK: Dvě.
ŠMICER: Tak to vedeš. Já byl vyloučenej jen jednou. Ve Slavii, ještě v Edenu. S Viktorií Žižkov jsme šli tři na jednoho, já machroval, chtěl ještě udělat kličku a dát gól sám. Jenže Tonda Mlejnský mi to sebral a já mu dal kosu. A kde jsi ty dostal tu druhou?
VÍZEK: S Lokomotivou Košice, na Dukle. Obránce na mě plivnul a já mu dal facku, jen to mlasklo. Na disciplinárce jsme pak museli zalhat.
ŠMICER: Jak, prosím tě?
VÍZEK: Normálně. Já řekl, že slina nevyšla, a on, že facka nedopadla. A nedostali jsme žádnej trest!
ŠMICER: No ty jsi teda komik! (smích)
VÍZEK: Ještě k tomu mistrovství. Vidím to na postup ze skupiny a...
ŠMICER: Dál se přemýšlet nemá.
VÍZEK: To je fakt. Musíme bejt pokorní. Ale máme dobrý mužstvo. A dobrýho trenéra.
ŠMICER: Hlavně doufám, že nám pomůžou fandové. Pro nás je to vždycky neuvěřitelná podpora.
VÍZEK: To za nás bohužel nebylo, sotva někdo mohl vyjet na Západ. Navíc máte obrovskou výhodu v tom, že jste otřískaný z klubů po celý Evropě, kdežto my jsme se spíš báli, kolik jich venku dostaneme. Bylo to i politikou, nenechali nás vyskočit. Jen sis vyskočil, už jsi dostal po hlavě, abys nebyl moc velká hvězda. Ale tenhle mančaft? Vy hrajete venku jako doma.
ŠMICER: No, teď spíš říkej oni.
VÍZEK: Neblbni, Šmíco, ty se tam zase vrátíš, jenom se musíš dát dohromady. Taky abys s Bordeaux mohl hrát tu Ligu mistrů.
ŠMICER: Já vím, Láďo.
