Jmenuje se Marcin Oleksy, je mu pětatřicet let a v pondělí večer se stal prvním polským fotbalistou, který získal Puskásovu cenu FIFA za nejkrásnější gól roku.
Ve společném hlasování fanoušků a expertů z celého světa předčil i brazilského reprezentanta Richarlisona či francouzského hračičku Dimitriho Payeta, kteří se společně s ním dostali do nejužšího výběru. Rukou mu na pódiu v Paříži třásl legendární Alessandro del Piero, z první řady tleskali Lionel Messi s Kylianem Mbappém a na dálku gratuloval třeba Robert Lewandowski, dost možná nejslavnější krajan.
Rozechvělý vítěz mezitím v mateřštině do mikrofonu zdravil a upřímně děkoval. Vlastně by na tom všem ani nebylo nic extra zvláštního, kdyby Oleksy před třinácti lety při nehodě nepřišel o nohu.
O berlích teď hraje fotbal amputovaných.
„Sport, který nám handicapovaným dává naději,“ říká.
Budu jako Casillas!
„Možná to bude znít hloupě, ale jsem bez nohy šťastný. Žiju krásný život,“ vypráví o své cestě, jež byla komplikovaná a rozhodně ne přímá. Jako malý navlékl rukavice a chtěl být brankářem. Obdivoval Ikera Casillase, španělskou ikonu Realu Madrid, sám se však na elitní úroveň nikdy nevyškrabal.
Chytal ve čtvrté polské lize, obdobě české divize.
„Ale schopnosti i talent měl rozhodně na vyšší úroveň. A to neříkám ze zdvořilosti,“ ujišťuje jeho bývalý trenér Andrzej Sawicki z klubu Korona Kožuchów. „Svými zákroky nám vyhrával zápasy, vážně pro nás byl důležitý.“
Jenže když pro sebe ve dvaadvaceti letech neviděl v profifotbale budoucnost, skončil a dal přednost práci. Zaměstnali ho jako silničáře.
„Doufal jsem, že si to rozmyslí a vrátí se,“ popisoval Sawicki. Brzy to ovšem přestalo být možné.
Dvacátého listopadu 2010 se totiž Marcinovi navždy proměnil život.
Měl to být den jako každý jiný.
Ráno políbil těhotnou partnerku a vyrazil do práce s tím, že před sebou má další běžnou šichtu. S kolegy tentokrát zadělávali díry na silnici kdesi u Zelené Hory, když z cesty znenadání sjel osmdesátník v malém Fiatu 126 a Marcina srazil.
Noha mu zůstala zaklíněná pod podvozkem.
„V ten moment jsem se bál o život,“ vybaví si. „Odvezli mě do nemocnice, kde jsem se probudil až po operaci a bez nohy.“
„Ne, nebyl jsem smutný ani překvapený. Hned po té nehodě jsem věděl, že je to špatné. Podvědomě jsem na tohle všechno byl připravený,“ pokračoval, ale všechno ostatní mu docházelo až postupně.
Jako malé dítě
„Seděl jsem na vozíčku a připadal si nemožně. Se vším, co jsem normálně zvládal, mi najednou musela pomáhat partnerka. Měla před porodem a já si najednou připadal jako nějaké další dítě. Nebýt jí, nikdy bych se znovu nestal sám sebou.“
Že by se ovšem někdy mohl vrátit k fotbalu, ho samosebou nenapadlo.
Roky nehrál, protože nevěděl jak. „Až jsem si jednou po letech šel kopnout se synkem Tomaszem a uvědomil si, jak mi sport schází. Byl to zlom. Objevil jsem fotbal amputovaných, začal jsem zase naplno trénovat.“
A gól, který vstřelil loni na podzim, ho proslavil – viděl, jak se k němu snáší centr od spoluhráče, odrazil se do vzduchu a položil do náramného voleje, za který by se nemuseli stydět ani nejlepší z nejlepších. Pak vyprávěl: „Vždycky jsem chtěl dát podobně krásný gól.“
„Když později FIFA zveřejnila nominaci na Puskásovu cenu, telefon mi drnčel od rána do večera. Kluk dokonce přišel ze školy s tím, že mě jeho spolužáci viděli na fotce s Mbappém: Tvůj táta je celebrita! Ale myslím, že nejspíš chtěli jen autogram,“ smál se.
A proč ne?
Marcin Oleksy z Polska získal ocenění Ference Puskáse pro nejkrásnější gól roku 2022. Hraje fotbal amputovaných.
Oleksy se díky povedenému kousku stal jednou z hlavních tváří svého sportu, který se hraje na menším hřišti než klasický fotbal, s menšími brankami a v sedmi proti sedmi.
Mimochodem, posledními mistry světa se stali Turci, byť žádný z nich v médiích nedostal takový prostor jako současná opora Warty Poznaň a klíčový muž polské reprezentace.
„Po nehodě se mohl můj život stočit úplně jiným směrem. Byla to lekce, kterou jsem přežil. A díky ní jsem silnější,“ popsal Oleksy. „Přesto mi přijde neuvěřitelné, mezi jaké superhvězdy jsem se dostal.“
„Snad i oni mají aspoň trochu radost z toho, že jsem mezi nimi.“
