Bylo krátce před půlnocí. Finále Eura skončilo už před hodinou a půl, stadion potemněl a stříbrný pohár pro vítěze už dlouho opatrovali Španělé. Novinářům právě začal závod s časem. Získají do posledního vydání alespoň nějaké vyjádření vítězů? Kolem plůtku, který vymezoval cestu hráčů k autobusu, se tísnily zhruba dvě stovky žurnalistů.
V rozlehlé místnosti panovalo klima jako v sauně. Vzduch by se dal krájet, stejně jako nervozita upocených novinářů. Hráči se u nich nemusejí zastavit, ale očekává se to. Šampioni nikde, jen zklamaní Němci jako předvoj. "Když prohrajete finále 0:1, budete si to vyčítat celý život,“ vykládal německý brankář Jens Lehmann a rukama odháněl můry, které přivábilo světlo. Konečně někdo otevřel okno. O chvíli později přiběhl nejlepší střelec turnaje David Villa. Žádný rozhovor nebude, místo toho všechny kolem sebe pokropil šampaňským.
Španělští novináři se na něj naoko zlobili, ale ve skutečnosti si sprchu užívali. Když Španělsko naposledy vyhrálo Euro, většina z nich ještě nebyla na světě. Čekání na mistry Evropy je úmorné a ponižující. Od konce utkání už uběhly téměř dvě hodiny a v blocích ještě není ani jedna věta od španělských fotbalistů. Jako by chtěli říct: Na takovou chvíli jsme čekali 44 let, tak to snad, pánové, ještě chvilku vydržíte.
Bylo to vlastně symbolické. Na španělskou výpravu se stejně dlouho čekalo i před třemi týdny v Neustiftu, kde Španělé rozbili svůj základní tábor. Místní jim nadšeně připravili uvítací program, jenže tým Luise Aragonése nabral ještě ve Španělsku zpoždění a nakonec dorazil o hodinu později. Starosta malebné vesničky nedaleko Innsbrucku mu tehdy prorokoval, že dojde až do finále a v něm si zahraje s domácím Rakouskem.
Fernando Torres se při jeho slovech usmál, možná si ani on sám ještě nebyl jistý, že pro něj turnaj skončí takovým triumfem. Právě na něj přitom ve finálovou noc všichni čekali ze všeho nejvíc. Střelec jediného gólu poslušně dorazil na tiskovou konferenci, kde převzal cenu pro nejlepšího hráče utkání, odpověděl na pár otázek a zase zmizel. Když se znovu objevil mezi novináři, bylo přesně dvě hodiny po utkání.
"Fernando, Fernando!“ pokřikovali na něj rozhlasoví reportéři ve španělských dresech a s dlouhými anténami na zádech. On si jich ale vůbec nevšímal. Zavěsil se Cescu Fabregasovi kolem ramen a podél všech novinářů prošel bez jediného zastavení. Neřekl ani slovo, jen se usmíval. Tu noc zaskočil nejen Lehmanna, ale především všechny žurnalisty.
