"To jsou jenom kdyby... Kdo ví, jak by to dopadlo, to už se nedozvíme. Hrozně rád bych tady hrál. Pořád je mi z toho smutno,“ odmítal Rosický teoretické úvahy. Zápas se smutným rozuzlením sledoval pořádně zblízka. Pět týdnů po operaci podkolenní šlachy dorazil ještě o berlích za spoluhráči do Ženevy a při infarktovém závěru se dokonce přemístil z hlediště přímo na lavičku mezi spoluhráče.
"I když jsme vedli o dvě branky, vypadalo to, že jsme nervóznější než soupeř,“ všiml si záložník Arsenalu varovných signálů. V závěrečné čtvrthodině propukl český propad naplno a Rosický nevěřil vlastním očím. "Něco takového jsem ještě neviděl,“ komentoval turecký obrat. Jeho komentář k chybě brankáře Čecha, která znamenala vyrovnání, byl stručný. "Prostě se to stane, co k tomu víc říct.“
Najednou se hroutila kompletně celá česká hra a Rosický pozoroval, jak přestaly fungovat základní návyky. "Při třetím gólu kluci zkusili hrát ofsajd systém, přestože se už nikdy neriskuje a raději se zacouvá zpátky.“ Kdyby si mohl vybrat, raději by hned vběhnul na hřiště a pokusil se krizovou situaci zachránit. To mu ale zraněná noha neumožňovala. "Na lavičce to byl mnohem horší pocit,“ posteskl si.
