Pětasedmdesátiletá legenda postávala hned za vstupními dveřmi haly hotelu Internacional (pardon - Crowne Plaza Prague). „Dřív jsem si tady často dával schůzky u kávy, protože blízko bydlím. Teď už tu ale kafe nepiju, stojí stovku,“ říká Nejlepší fotbalista Evropy a majitel Zlatého míče, o němž londýnské Timesy napsaly: „Velký Masopust je generál fotbalových hřišť.“ Po pravdě řečeno to panMasopust dotáhl jen na podplukovníka, a to ještě jenom proto, aby mohl kopat za Duklu.
Českého Fotbalistu století provázela po celou kariéru pověst fotbalového džentlmena. Tu příhodu ze zápasu Československa s Brazílií na MS 1962 zná asi každý, komu není fotbal ukradený. Pelé se zranil, ale nesmělo se ještě střídat. Když Brazilec dostal míč, Masopust se k němu rozběhl, pak si uvědomil jeho zranění, a tak se kousek od něj zastavil a velkoryse čekal, až míč odehraje. Kdysi mu totiž tatínek kladl na srdce, že za nic, co v životě udělá, by se neměl stydět. „Celkem jsem se snažil tyhle rady dodržovat,“ říká Rytíř sportu a držitel Ceny fair play. Nepřipadá vám to jako z nějakého jiného, hezčího světa?
V hale kuriózního hotelu, co vypadá i s novým jménem jako Lomonosovova univerzita, nás nakonec nechali bezmála dvě hodiny, i když jsme si nedali ani sodovku.
* Kdy jste si naposledy kopl do míče?
Zrovna předevčírem jsem udělal čestný výkop v Uherském Brodě. Ale hrát už bych nemohl, protože mám rozumnou manželku. Když jsem totiž ještě chodil kopat za naši starou gardu, přišel jsem občas domů trošku polámanej. A manželka povídá: „Pepíku, neblázni. Ty jak vlezeš na plac, hned si myslíš, že ti je dvacet. Dyť to není pravda. Koukej toho nechat, buď rád, že chodíš.“
* Zkrátka vám už fotbal zatrhla…
Spíš mi ho tak jako rozumně rozmluvila.
* Ví paní Masopustová, co je malý a velký vápno? Vyzná se ve fotbale?
Strašně moc tomu rozumí. Samozřejmě že ví, co je vápno i co je faul a co ofsajd, to všechno má zmáknutý. Ona byla taky vždycky mým prvním kritikem.
* Kvůli čemu vás například kritizovala?
„Tys tam teda měl minelu!“ peskovala mě, když jsem minul, zahodil nějakou šanci.
* Chodila pravidelně na vaše zápasy?
Chodila. A občas mi z tribuny nosila zprávy, co o mně kdo říká. Já jsem totiž hrál poměrně dlouho, ještě v šestatřiceti jsem kopal za Duklu. A jednou přijdu ze zápasu domů a ona říká: „Pepíku, myslím, že by bylo na čase, abys skončil. Kdybys slyšel, co o tobě říkali funkcionáři, už bys mezi ně nikdy nevkročil.“
* A co říkali?
No…Zhruba to, jak je možný, že ten starej dědek tady ještě pořád zabírá místo mladým.
* Diváci na vás prý zase ke konci kariéry pokřikovali „Táhni do důchodu, ty Zlatej míči!“ nebo „Udělej ještě jeden slalom, a to ze hřiště ven“, čímž naráželi na pověstný Masopustův slalom, tedy vaše skvělé kličky s míčem mezi protihráči…
Víte, ono je to totiž tak: Když se někdo objevuje v mužstvu patnáct let, diváci ho už mají dost. Chtějí zkrátka změnu. Já chtěl skončit, ale trenér Musil pořád říkal, že mě potřebuje. Měl mladé mužstvo a chtěl tam nějakého zkušeného kozáka. Já vydržel dva roky a pak jsem šel ještě na dva roky hrát do Belgie. A pořád to šlo. Já měl vždycky vynikající kondici, to mi nedělalo problémy.
* Nežárlila vaše žena na fotbal? Nebrala to tak, že se kvůli němu nemůžete věnovat rodině?
To máte pravdu. Ze začátku to ani tak nebylo, hrálo se třeba šest zápasů reprezentace za rok, nejezdilo se na soustředění, takže jsem zkrátka odehrál zápas a byl doma. Ale pak, když jsme začali jezdit do zahraničí a byli třeba dva měsíce na zájezdu, to byla katastrofa. Žena často říkala: „To kdybych bývala věděla, nikdy jsem si tě nevzala.“
* Proč jste měl jako kluk přezdívku Habešan?
Protože jsem byl hrozně černej. Taky o mně někdy říkali, že mě ztratili cikáni. Já byl jak uhel, vždycky opálenej. Pokud to šlo, chodili jsme bosi a jenom v trenýrkách. Ale mně ani nevadilo, že to o mně říkají, já to prostě bral, jak to šlo.
* Pocházíte z šesti dětí, váš tatínek byl horník. Co hezkého si vybavujete z dětství?
Ze všech těch starostí a nelehkýho života na severu Čech, v Sudetech, kde jsme bydleli, bylo nejkrásnější, jak jsme skoro denně hráli s klukama fotbal, jak jsme si představovali, že jsme Sparta a Slavia. Můj první trenér, nebo spíš první člověk, který mi dával nějaké rady, byl můj tatínek. Jeho nejdůležitější rada zněla, že jestli to s fotbalem myslím vážně, musím umět kopat oběma nohama. Nejdřív mi to nešlo, levačku jsem musel daleko víc procvičovat. Ale vyplatilo se to, později mi bylo jedno, jakou nohou kopu. Táta taky říkal, že mám vždycky pomáhat druhému a za nic, co v životě udělám, bych se neměl stydět. Celkem jsem se snažil tyhle rady dodržovat.
* Vaše maminka naopak fotbalu moc nepřála. Kdy se vám podařilo přesvědčil ji o opaku?
Asi v šestnácti jsem začal hrát za první mužstvo SK Most. A jednou jsme v Ústí nad Labem vyhráli tři nula rozhodující utkání o postup, já dal první dva góly. Zpátky ve vlaku jeli hráči i fandové. A najednou tam ke mně přišel chlap, nesl klobouk plný peněz a vysypal mi to do klína. Nikdy v životě jsem tolik peněz pohromadě neviděl. Já povídám:„Proč já, ostatní přece hráli taky?“ „My víme, že to u vás doma není nejlepší. Tady máš na přilepšenou, válel jsi jako Paganini.“ To jsem si pomyslel, že teď mamince konečně ukážu, že fotbal není dobrý jen k ničení bot, eventuálně uhnání si souchotin, jak pořád tvrdila. Vyklopil jsem doma ty peníze na stůl a povídám:„Mami, to je za fotbal, abys už nenadávala.“
* Vzpomenete si, co jste si za to koupili?
Já nic. Dal jsem všechno rodičům na živobytí.
* Dneska už si to asi málokdo umí představit... Míval jste hlad?
My jsme vyloženě hladem netrpěli, ale nikdy u nás nebylo jídla dostatek. Byla klika, že jsme bydleli u sedláka v podkrovním bytě a dělali pro něj na poli. Takže jsme od něj měli brambory, řípu na vaření sirupu a podobně. Dalo se to vydržet.
* Co všechno jste musel na poli dělat?
Pomáhat při žních, sváželi jsme obilí, orali. Někdy jsem pro sedláka pracoval celé prázdniny, což bylo dobré, protože jsem u nich byl taky na stravě. Ráno jsem vyhnal kozy a krávy na pastvu, dostal jsem dva krajíce chleba, v poledne polívku a večer zase něco. Doma ubyl jeden hladovej krk. Ale nejkrásnější pro mě bylo jezdit s koňmi.
* Když jste později hrál ligu v Teplicích, prý jste byl schopen spořádat i sedm večeří…
Já se za to stydím, ale je to tak. Po zápase se chodilo společně na večeři. A co kdo snědl, dá se říct, že i vypil, pokud to nebyl alkohol, bylo zadarmo. Takže jsem tam vždycky doháněl své týdenní manko. Kluci se smáli, že jeden čísník obsluhuje mě a druhý všechny ostatní.
* Dožili se vůbec rodiče vaší slávy?
Trochu jo. Hlavně otec, matce fotbal nikdy tolik neříkal. Když jsem začal hrát za národní mužstvo, vždycky jsem otci sehnal čtyři lístky. Řekl bych, že se trochu chlubil, měl partu penzistů, kteří se scházeli na fotbale, a táta tam měl hlavní slovo: Jak jsme to hráli, proč jsme to tak hráli… Docela mě ale někdy mrzelo, že klidně přehlíd’, když mi to někdy taky nešlo. Pro něj jsem byl pokaždý nejlepší. Ostatní sice hráli nic moc, ale „náš Pepíček si zase uhrál svý“.
* Když dnes někam jede reprezentační mužstvo, doprovází ho realizační tým - trenéři, lékaři, maséři, psychologové... Kdo jezdil s vámi?
(rozesměje se) Tenkrát žádný realizační tým neexistoval. Byl jeden trenér, technický vedoucí, hlavní vedoucí a doktor. To bylo všechno.
* A jedno takzvané bystré očko vyslané stranou, aby na vás dávalo pozor, ne?
To tenkrát patřilo k věci. My jsme si dělali legraci, že s námi jezdí třetí gólman. Vůbec se to nedá srovnat s péčí, kterou mají fotbalisti dnes. Vzpomínám si třeba, že když jsme jeli na mistrovství Evropy, tenkrát se tomu ještě říkalo Pohár národů, v šedesátém roce do Francie, přiletěli jsme do Paříže a pak šli pěšky s bagáží dva kilometry do hotelu, protože nikdo nebyl schopen zaplatit autobus nebo taxík.
* Jak jste bydleli v Chile při finále mistrovství světa v roce 1962, kde jste vybojovali stříbro?
(směje se) My tam přijeli a novináři ani fotografové si nás skoro nevšímali, protože jsme byli outsideři, v tipování jsme skončili na patnáctým místě, za námi byli jen Švýcaři. Všichni si mysleli, že pomažeme hned domů. Naše ubytování bylo původně nabízeno Brazilcům, Mexičanům, Španělům, ale nikdo z nich to nevzal, protože bylo strašně primitivní. Na věci tam například byly plechové skříňky jako v kasárnách. Dělali si z nás legraci: „Vy, dukláci, se máte, žijete si tu vlastně ve svým, železný postele jak na vojně.“ Ale měli jsem tam zase klid, bylo to daleko od stadionu i města.
* Jaká byla tehdy prémie za druhé místo na MS?
Hráči, kteří odehráli všechny zápasy, dostali 5000 korun. Ti, kteří hráli jeden nebo dva zápasy a zasáhli do hry, měli 3500. A náhradníci 2500 korun. A to si představte, že nám z toho ještě chtěli strhnout daně! Omně říkali, že jsem ukecanej a nebojím se, tak jsem byl vyslán, abych to s bafuňáři vyjednal. Řekl jsem, že pokud nám z toho ještě strhnou daně, tak to dáme celé na Vietnam. To se tenkrát přispívalo na takzvaný Fond solidarity. Nakonec jsme to dostali všechno. My jsme na tom ale byli oproti hráčům z jiných klubů zdánlivě líp, protože jsme měli vyšší základní plat, 3500 až 4000 korun měsíčně. To například takový Karol Dobiáš, tehdy jeden z našich nejlepších fotbalistů, měl v Trnavě jen 2700 korun. Jenže u nás se zase strikně dodržovaly předpisy, to znamená 200 korun hrubého za vyhrané utkání. Kdežto v jiných klubech mívali občas nějaké ty černé fondy.
* Když dneska bere Pavel Nedvěd 220 milionů korun ročně, není vám líto, že jste se narodil moc brzy? Kdy během své kariéry jste si vlastně vydělal nejvíc za jeden zápas?
Ale no tak, to víte, že bych radši hrál v týhle štědrý době. Já říkám, že jsem za celou svou kariéru, a hrál jsem do čtyřiceti let, vlastně kopal jen třikrát za peníze. Poprvé to bylo za mužstvo Evropy, podruhé za mužstvo světa a potřetí na počest sira Stanleyho Matthewse. To jsem se divil, jak se to vlastně ve světě dělá. Přijeli jsme třeba na sraz hráčů mužstva světa a tam už čekal chlap ve foyer a říká: „Dobrý den, pánové, vítám vás. Jak dlouho se zdržíte?“ Já si pomyslel, co je mu do toho. Ale ještě jsme měli kufry v ruce a už nám dal 60 liber startovného a 5 liber denní diety. Takže jsem dostal 90 liber, to bylo tenkrát 9000 korun!
* Byli jste jedni z mála, kdo mohl za totality vycestovat do ciziny. Museli jste sepisovat po návratu hlášení, s kým jste se na Západě setkali?
Museli jsme vyplňovat čestná prohlášení. To se psalo jako přes kopírák: „Prohlašuji, že jsem v době zájezdu od ... do, tam a tam, s nikým nemluvil a neprozradil vojenské nebo státní tajemství.“ Podpis.
* Vy jste znali nějaké vojenské tajemství?
To víte, že ne. Co jsme mohli asi tak prozradit, když jsme flinty viděli leda tak na obrázku?
* Přitom jste to dotáhl až na podplukovníka...
To je pravda. Ale samosebou ta hodnost neměla s vojenskými zásluhami nic společného. Povyšovali nás kvůli fotbalu.
* Vy jste jako podplukovník ani nikdy z ničeho nestřílel? Umíte to vůbec?
Ale to zase jo, umím. Dělali jsme ve Vyškově důstojnické zkoušky, abychom neměli hodnost jenom propůjčenou. Tam jsem střílel z pušky, z pistole, dokonce jednou i z tarasnice. No, pravda je, že fotbal mi šel rozhodně líp.
* Chtěli po vás, abyste vstoupil do komunistické strany?
Taky. Ale dalo se to zvládnout, protože my jsme říkali, že vlastně nejsme žádní vojáci, že jsme jenom u vojáků. A ono to tak ve skutečnosti i bylo.
* Nemrzelo vás, že Duklu fotbaloví fanoušci zrovna moc nemilovali, protože to byl „klub lampasáků“, jak se říkalo?
Lidi spojovali Duklu s režimem, který neměli rádi. Nás tenkrát ale skoro víc mrzelo, že se o nás říkalo, že jsme profesionálové. My ale byli profesionálové jenom v jednom - v povinnostech. Jako první jsme začali trénovat dvoufázově, zatímco hráči z jiných oddílů chodili na druhou fázi do hospody. Takžemy jsme měli v té době nejlepší kondici ze všech mužstev.
* Když jste hráli s Duklou v roce 1961 v New Yorku, odjel s vámi i sportovní redaktor Ota Pavel, který o tom později napsal knížku Dukla mezi mrakodrapy. Měl jste možnost poznat ho blíž?
Mám na něj hodně vzpomínek. Když jsme se dozvěděli, že s námi jede nějaký novinář, ze začátku jsme na něj koukali skrz prsty. Ale on nejdřív ze všeho řekl: „Kluci, já ten fotbal zrovna moc nemiluju. Ale chci udělat všecko pro to, abych odved’ dobrou práci.“ Chtěl všechno poznat, odjel s námi i na soustředění, zkoušel s námi běhat, i když mu to moc nešlo. A měl někdy otázky, že člověku zůstával rozum stát. Třeba se mě ptal, jak to prožívám, když mě někdo obehraje. Byl tak bezprostřední, že se na něj člověk nemohl zlobit. Pamatuju se ale, jak ho vyděsilo, když jsme se dostali do finále a jeho požádali, aby ten zápas komentoval pro rozhlas. Ota se bál, že se přebreptne, že to nezvládne. Z Prahy ho uklidňovali: „Hlavně řekni, kdo dal komu gól. A nejdůležitější je výsledek.“ On byl úžasně poctivej. Všechny si nás tenkrát získal, mezi klukama z Dukly Praha byl Ota Pavel číslo jedna. A jeho knížka Dukla mezi mrakodrapy - lepší sportovní knížku jsem nečet’. Ne proto, že je to o nás, o Dukle. Ale jak je to napsaný, to nemá chybu.
* Jak se vy, nositel Ceny fair play a Rytíř sportu, dnes díváte na to, jak se slavní hráči tahají za trička a vzájemně se okopávají?
Někdy mám pocit, že dnešní fotbalisti by ani nemohli hrát, kdyby neměli ruce. Pro mě je to něco tak strašnýho! Já jsem v životě neudělal vědomý faul. Nikdy jsem nezranil hráče, nikdy jsem se nesnažil někoho zastavit nedovoleným způsobem. V životě bych nikoho netahal za triko. Ale zrovna včera jsem se díval na Eurosportu na přípravné zápasy před mistrovstvím světa. A když vidím některé zákroky, prostě zavírám oči. Sportovní disciplíny, kde dochází k osobním střetům, jako je fotbal, hokej, házená, na to se už nedá dívat. Radost může mít divák leda tak z tenisu nebo ping-pongu, kde jeden druhýmu nemůže ubližovat.--foto--
* Je to proto, že je fotbal kontaktnější? Nebo jsme zkrátka surovější?
Já nevím, jestli to nezjednodušuju, ale myslím si, že všecko je otázka peněz. Protože když si vezmete, že někdo má možnost za mistrovství Evropy vydělat sedm a půl milionu, tak ho to zkrátka nutí chovat se i nesportovně. A pak, na vedoucí místa v některých klubech se dostali lidi, kteří disponují velkými penězi a prostě chtějí, aby mužstvo, které financují, vítězilo. Takže kluci dostanou nůž na krk: vyhrát za každou cenu.
* Za každou cenu může znamenat i uplácení. Jak vnímáte fotbalové korupční aféry, ty tragikomické „připlouvající kapříky“?
To je potřeba zásadně odsoudit, neměli bychom vůbec připustit, aby něco takového do sportu vniklo. Takoví lidé by neměli dostat zákaz činnosti na rok, ale na celý život! I když osobně si myslím, že ve fotbalu se podplácelo, podplácí a podplácet bude. Ale na druhé straně: Jak můžeme chtít, aby fotbal byl čistý, když v nejvyšší politice je korupce ještě větší, protože tam jde o miliardy?
* Chtěl byste vůbec ještě dneska, za takových okolností, hrát?
Ale jo. Já bych své názory nezměnil a snažil se hrát tak poctivě, jak jsem hrával vždycky. Ale je velmi pravděpodobné, že už by mě to tak neuspokojovalo jako dřív.
* S kým ze současných českých fotbalistů byste si rád zahrál?
S jedním moc rád, i když s ním bych si zrovna asi moc nezahrál - Petrem Čechem. Ale taky s Rosickým, s Kollerem, se Šmicrem…
* Myslíte, že byste vedle nich obstál?
Určitě. Kličku jsem uměl, techniku jsem měl, přihrávku levou, pravou... Možná bych měl trochu potíž s rychlostí. Tehdejší mužstva jako celek by zřejmě dneska neobstála, ale jednotliví hráči ano, z každé generace by se někdo našel.
* Jak se za váš život proměnil fotbalový fanoušek?
To je vážná otázka. Víte, pro mě jsou pořád vzorem Muži v ofsajdu. Jak tam ten rozčilený pan Načeradec říká: „Rozhodčí je… je ošklivé malé káčátko.“ Nemoh přijít na horší jméno. Ale když dneska vidíte rowdies a vůbec, co všechno se děje na stadionech... Já se přiznám, že na ligové zápasy zásadně nechodím. Nelíbí se mi, když se na tribuně křičí sprosťárny. Co to je za lidi, co se jdou po zápase ožrat, nebo si vyjednávají bitky? Co to má společnýho se sportem? A nejhorší je, že se nenajde nikdo, kdo by je okřikl, protože by mohl taky nějakou slíznout.
* Tipněte si, jak dopadnou Češi na mistrovství světa...
Já tvrdím, že máme jedno z nejlepších mužstev v historii. Ale fotbal je dnes tak vyrovnaný, že hraje velkou důležitost zdravotní stav a štěstí. Takže můžemvypadnout ze skupiny, a můžeme se dostat do finále. Dřív přijela na mistrovství světa Brazílie nebo možná ještě Argentina, jediné mimoevropské státy. A ty jsme znali. Ale dnes hraje roli i Asie a Afrika. Já se díval na Africký pohár a musím říct, že z těch mužstev jde strach. Jediná jejich nevýhoda je disciplína ve hře a taktika. A všechno ostatní - rychlost, výbušnost, houževnatost, tvrdost, možná až brutalita -, to všechno mají. Bude to napínavé.
* Pojedete se na mistrovství podívat?
Dostal jsem nabídku jet na první dvě utkání. Ještě nevím. Když budu doma u televize, uvidím nakonec těch zápasů dvakrát tolik, než kdybych byl tam.
* Kdo je podle vás největší fotbalová hvězda současnosti?
Fotbalista všech dob je pro mě navždycky Pelé. A dneska je nejlepší Ronaldinho.
* Jak se díváte na šílenství kolem Davida Beckhama? Jeho nové účesy jsou společenskou událostí sezony, v médiích se probírá, jak nosí kalhotky své ženy…Já nevím, jakým slovem bych to mohl nejlíp znectít. Občas si pomyslím: Je to ještě člověk? Nebo je perverzní? Každý den má jiný účes. Já absolutně neuznávám dlouhé vlasy u sportovce, protože ve fotbalu se dennodenně potíte a musíte si pořád mýt hlavu. Já už jsem ale starej dědek a možná se na dnešní svět dívám trošku zaujatě.
* Vadí vám kromě dlouhých vlasů ještě něco?
(chvíli mlčí) Nevím, jak bych to správně vystih’. Nejvíc mi vadí, že tu není porozumění jednoho člověka pro druhého. Že tu je naopak snaha za každou cenu se obohatit. A vždycky být na straně toho, kdo je zrovna v laufu, protože se to vyplatí. Korektnost, poctivost, to se nenosí. Jsem z toho tak zklamaný, že si občas říkám: Já už tu dlouho nebudu a jsem vlastně radši, že neuvidím, jak to bude vypadat za deset patnáct let. Když vidím, jak na sebe politici házejí špínu, dělá se mi zle. Žádná fair play, kterou jsem celý život ctil.
* Jak vlastně dnes trávíte své dny?
No tak snažím se být trošku v pohybu.
* Cvičíte?
(vyděsí se)Ne, to ne. Ani neběhám, já jsem se naběhal dost, už mám odběháno. Ale když jdu nakoupit na Kulaťák, tak pěšky. Bohužel musím přiznat, že trávím víc času, než bych měl, u televize. Protože nevynechám žádný sport, a když máte satelit… Teď je Roland Garros, včera jsme u toho seděli s manželkou a…Kolik je hodin? Teď právě zase začíná přenos. (Jakmile vypnu diktafon, rozloučí se a co nejrychleji odchází.)
