Přesto si hrdinové z věčného města vysloužili přezdívku "zlatí hoši" a postarali se o jeden z největších úspěchů českého či československého fotbalu. Ve zfanatizované atmosféře rozhodujícího duelu, jíž ještě dodala na intenzitě přítomnost Benita Mussoliniho v hledišti, působili českoslovenští hráči od začátku fotbalovějším dojmem. Po bezbrankové první půli se díky falšované střele Puče ujali v 70. minutě dokonce vedení.
Krátce poté Nejedlý v dobré šanci přestřelil a Sobotka trefil pouze tyč. V 81. minutě vyrovnal Orsi a přes tlak čechoslováků v závěru základní hrací doby se na výsledku již nic nezměnilo. V prodloužení poté rozhodla o vítězství favorizovaných a fyzicky výborně připravených Italů střela Schiavia. Závěrečná snaha vyčerpaných a notně pokopaných (v lepším případě) hráčů Československa již k vyrovnání nevedla.
PODÍVEJTE SE NA FINÁLE MS 1934:
ČESKÁ STŘÍBRNÁ SESTAVA: Plánička Ženíšek, Čtyřoký, Košťálek, Čambal, Krčil, Junek, Svoboda, Sobotka, Nejedlý, Puč.
Drtivá většina nezávislých pozorovatelů finálového souboje však tehdy označila Čechoslováky za morální vítěze, neboť Italům pomohla k výhře 2:1 tvrdá, místy až brutální hra, kterou švédský sudí Eklind většinou nechával bez povšimnutí. "Kdyby byl rozhodčím nezaujatý člověk, dopadlo by finále jinak," napsal například polský deník Raz Dwa Trzy.
PRAHA VÍTALA SVÉ HRDINY JAKO MISTRY SVĚTA
Největšími oporami stříbrného celku byli famózní brankář a kapitán mužstva František Plánička a s pěti góly nejlepší střelec celého šampionátu Oldřich Nejedlý, do dějin domácí kopané se ale nesmazatelně zapsala jména všech účastníků římského finále. Při triumfálním návratu do vlasti vítaly zlaté hochy, jak je překřtil rozhlasový komentátor Josef Laufer, na každém vlakovém nádraží tisíce lidí. V Praze jim pak přišlo vzdát hold na půl milionu nadšených obyvatel hlavního města.
Přitom před odjezdem do Itálie se týmu, složenému převážně z hráčů Sparty a Slavie, příliš nevěřilo (v zápasech v období let 1932 až 1934 více zápasů českoslovenští fotbalisté prohráli než vyhráli), s mužstvem necestoval ani trenér, jehož roli převzal asociační kapitán Karel Petrů. S brzkým návratem počítali i mnozí hráči, kteří na Apeninský poloostrov cestovali jen s kartáčkem na zuby a noční košilí. Nakonec bylo ovšem všechno jinak.
Českoslovenští fotbalisté prohráli až ve finále, historie se již neměnila
Pesimistickým škarohlídům nahrál i nevýrazný výkon v utkání prvního kola s Rumunskem, které Československo se štěstím vyhrálo 2:1. Od té doby se ale mužstvo zápas od zápasu zlepšovalo a po vítězstvích 3:2 nad Švýcarskem a 3:1 nad favorizovaným Německem (díky hattricku Nejedlého) bylo ve finále.
V polovině 90. let 20. století přišla Mezinárodní federace fotbalových historiků s návrhem, aby byly výsledky Itálie na MS 1934 kontumovány a zlato připadlo Československu. Důvodem byla nejen unfair hra Italů, ale i další prokazatelné prohřešky proti současným pravidlům.
Tehdejší poslední žijící pamětník římského finále Plánička se však o celé kauze vyjádřil dost skepticky. "Čemu by to prospělo, měnit po tolika letech historii? Nás už křivda z finále dávno přebolela. Italové byli velcí hráči a brát jim zlaté medaile dnes, když už nikdo z nich nežije - to by nebylo etické," řekl legendární brankář, jenž zemřel v roce 1996.
