Dál tak objíždí zámořské hokejové arény a sleduje budoucí soupeře svého nového zaměstnavatele. "Dva dny po mém konci se mi ozvali. Neměl jsem moc času na rozmyšlenou, tak jsem se rozhodl, že to zkusím," vypráví člen zlaté generace přelomu století.
Jak teď vypadá pracovní den Václava Prospala?
Od klubu dostanu rozpis na měsíc dopředu, co ode mě budou chtít. Bydlím v Tampě, spoustu zápasů můžu sledovat tam. Ale to cestování, které je s tím spojené, je dost náročné. Hokej, to byla spíš fyzická zátěž, tady je to víc psychické. V tom, že jsem třeba pět dní v kuse na zimáku.
PROSPALŮV KONEC KARIÉRY |
Je těžké přešaltovat z pozice hráče na skauta?
Těžké to je. Kolikrát se na to ještě dívám jako hráč a neuvědomím si, že v zápase už nemůžu nic ovlivnit. Když vidím, že to někdo vypustí, třeba kluk, kterého skautuju, pak z toho mám špatný pocit a chodím domů naštvaný.
Netáhne vás to pořád dolů na led? Nechybí vám ty vypjaté chvíle v zápase, dění v kabině?
Chybí nechybí, já jsem se takhle rozhodl a myšlenky na to, že bych mohl ještě hrát, už vůbec nemám. Určitě by to ještě šlo, ale už v sobě nemám ten správný chtíč. Teď jsem maximálně spokojený.
Jak se zpětně díváte na konec kariéry? V Columbusu jste vyhrál bodování, v létě vám přesto nenabídli smlouvu...
Taková je realita. NHL bere víc a víc mladších hráčů, je stále rychlejší. Pro veterány je to pořád těžší. Už nadešel náš čas. Pokud by mi někdo v mládí řekl, že budu hrát skoro do 39 let, tak bych mu nevěřil. Nemám si na co stěžovat, jsem šťastný.
Václav Prospal (vpravo) slaví gól v dresu Rangers
Začal jste pracovat pro vedení klubu. Dovedete si představit, že byste se v budoucnu posunul třeba do manažerské pozice?
Spíš se začínám přiklánět k tomu, že bych mohl být u ledu jako kouč. Chodím trénovat tým svého syna a pokaždé mám dobrý pocit, že můžu těm klukům v něčem pomoct. U dětí je krásné, jak nasávají informace a chtějí se zlepšovat. Když si potom v klidu otevřu pivo nebo si dám skleničku červeného u bazénu na Floridě, mám dobrý pocit, že nepomáhám jen svému klukovi, ale i ostatním dětem.
Reprezentace na olympiádě v Soči vypadla ve čtvrtfinále a neúspěchy se množí. Je to odraz stavu českého hokeje po odchodu hráčů vaší generace?
Bohužel teď jsou v Česku taková hluchá léta. Kluby z NHL od nás pořád berou nějaké talenty, ale jejich počet spíš klesá. Základ je v mládežnických týmech.
Co se musí stát, aby se český hokej zvedl?
To je jednoduché. Dnešní hokej je jen o tvrdé práci. Hráči musí mít motivaci, aby ji podstoupili. A ta myslím nové generaci trochu schází.
Bývalé hvězdy jako Špaček, Šlégr, Reichel a další se angažují v hokejovém hnutí. Neuvažujete o tom, že byste mu taky nějakým způsobem pomohl?
Uvažovat můžu o čemkoliv, ale musí tam být nějaký zájem. Pokud se mě nikdo nezeptá, tak s tím sotva něco nadělám.
