Médiím to potvrdil Miroslav Stavjaňa – šéf hokejového klubu v Uherském Hradišti, kde Čechmánek dohlížel na tamní žáčky. Ztratili trenéra a český hokej jednu z nejvýraznějších osobností slavné zlaté éry.
Čechmánek byl samouk, furiant, nezmar, taky trochu frajírek. Živel v brankovišti i mimo ně. A teď nejde pouze o to, že pracoviště nejednou opustil, aby vyhuboval spoluhráčům, soupeřům nebo rozhodčím. Na protest proti jejich výroku dokonce v extralize postavil z rukavic a masky na ledě pyramidu.
Svéráz se vším všudy.
Slavil tituly, oslnil NHL
Tehdejšímu trenérovi Vsetína Horstu Valáškovi se smáli, když na jaře 1994 v prolínacím klání o extraligu prohlásil o neznámém čahounovi v masce: „Roman bude do půl roku v nároďáku.“
Nemýlil se. Vsetínu mezitím zásadně přispěl k nebývalé nadvládě, kterou nejvyšší soutěž od revoluce nepamatuje. Protihráči ho nenáviděli. Obří figura je děsila. Vytáčel je uštěpačnými průpovídkami. V play off třeba sekl sparťana Jaroslava Hlinku při průjezdu brankovištěm a přes noviny mu vzkazoval, že jde o trest za neznalost pravidel.
Ani žurnalisté s ním neměli snadné pořízení. Často při rozhovorech odsekával nebo je při šampionátech rovnou bojkotoval. „Někdy se choval zvláštně, ale já s ním vždy vycházel výborně,“ líčil Robert Reichel, vůdce zlaté generace. „Nijak zvlášť se před zápasem nenervoval. Večer si dal víno, slivovici. Čeman to s koncentrací nepřeháněl. Ani s tréninkem.“
Věřil si. Dost vyjížděl. Čněl postavou a sebedůvěrou. Ego ale uměl potlačit. V Naganu 1998 se podřídil fenomenálnímu Haškovi. Čechmánek je první olympijský vítěz, jehož si trenér Hlinka může zapsat na nebeskou soupisku.
Na Čechmánka nezapomenou ani v NHL. „Proč si ho, propána, dřív nikdo nevzal?“ divil se Bobby Clarke, generální manažer Philadelphie. Zjevení ze Vsetína před třicítkou bravurně zvládlo přesun za Atlantik, kde vydrželo čtyři sezony. Pro velevážené kanonýry byl v bráně Flyers naprosto nečitelný.
V hlasování reportérů o Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče soutěže skončil čtvrtý za božskou trojicí Sakic, Lemieux, Jágr. Ucházel se i o Vezina Trophy pro gólmana roku, kdy se mezi našinci před ceremonií rozkřiklo, že cenu generální manažeři přisoudí „domácímu“ Brodeurovi, což Čechmánek povzneseně glosoval: „Ať mu ji klidně dají, aspoň nebudu muset mít projev! Že bych dostal od klubu prémii? To je akorát tak na kafe.“
Čechmánek skončil doopravdy druhý. Za krajanem Haškem. Zase.
Tehdejší článek z Mladé fronty DNES o Romanu Čechmánkovi
Znalci postřehli, že v NHL přestal být rapl. „Jsem moudřejší než dřív. Manželka mi říká, že jsem někdy až moc velký pohodář,“ líčil. S paní Dagmar měl tři potomky.
Po kariéře se dal na podnikání, kde podobně jako na ledě spíš dřív konal, než přemýšlel. Stavěl minipivovar, investoval a rekonstruoval další nemovitosti. Půjčoval si miliony, ale nesplácel je. Před deseti lety se ocitl v insolvenci. Dluhy ho zavedly do soudních síní, případ se vlekl až do letoška. Vrchní soud v Olomouci mu potvrdil podmínku za podvod.
V době, kdy se začaly řešit jeho finanční trable, se vrátil do prostředí chladných stadionů, v nichž se proslavil a k nimž ho vázalo vroucí pouto. Necpal se už na profiscénu, spíš se stranil novinářů, kolegů a známých ze slavných časů. Čechmánek trénoval v okolí týmy z nižších soutěží nebo mládež jako naposled v Uherském Hradišti. O víkendu už na zimák nedorazil. Jeho jméno ale na nich bude znít dlouho.
