Netuší, že teď si může aspoň postěžovat. Kdysi v CSKA mohli tak leda doma do světlíku jako přednosta stanice v Ostře sledovaných vlacích, a to ještě šeptem. Cestování však prý Hubáčkovi nevadí, protože tím zabije čas. Při představě rozlehlých končin Ruska a okolí tomu zcela věřím.
Když si vzpomenu na pětileté období, kdy jsme s kapelou jezdili jako „mourovatý“, tak si vlastně z těch pěti let téměř nic nepamatuju. Snad jenom, kde je jaké náměstí a kde se dá v tom kterém městě jíst, a hotel. To jsme ale popojížděli po vlastech českých. Přijedete na místo, připravíte nástroje, odehrajete koncert a jde se třeba do baru. Ráno vylezete z hotelu, jdete do nejbližšího bufetu na snídani, obejdete trochu město a už se musíte z hotelu stěhovat. Jedete jinam a tam ten kolotoč pokračuje úplně stejně. A teď si představte, že vědci pořád usilují o prodloužení lidského věku, takže bychom žili třeba do sto třiceti. Když si představím, že bych ještě dalších padesát let takhle obrážel štace, podlamují se mi kolena. I když prrr. V pětadvaceti, při zprávě, že pražské metro začne jezdit, až mi bude pětatřicet, jsem si s notnou dávkou mladické naivity říkal - no sakra, to už budu tak starej, že snad tím metrem ani jezdit nebudu. Takže podlamování nepodlamování, abych se ještě ve sto patnácti na to jeviště usilovně nedrápal.
Fuj, to se ale rouhám.
Richard Tesařík, hudebník a herec
