Jde to blbě. Stejně jako při jakékoli jiné nemohoucnosti. Lidem, kteří tyto hendikepy překonají, patří můj obdiv. Dokonce dokáží úspěšně vychovat své potomky, jako kamarádův otec, původně lékař. Jenže mu vypověděly službu nohy, takže se pohyboval hlavně pomocí rukou. Díky tomu měl obrovskou sílu v pažích. Lékaře už dělat nemohl, tak se naučil několik cizích jazyků, aby mohl překládat.
Kamarád tehdy studoval medicínu, a jak to tak chodí, místo studia často docházel do restauračních zařízení, odkud se vracel v pozdějších nočních hodinách. Jednou se opět připlížil domů. Ve tmě se převlékl do pyžama a chtěl vklouznout do postele, když se rozsvítilo světlo a otec se ho přísně až hrozivě zeptal, kde byl. No přece ve škole, v kosťárně, odvětil přiopilý kamarád v domnění, že tím to skončí a on před méně pohyblivým tátou prchne do svého pokoje. Omyl.
Otec svýma silnýma rukama popadl stůl, syna přirazil ke zdi a pak ho v pyžamu vyhodil za dveře na chodbu. Způsobilo to trochu hluku, a tak se u sousedů začaly otvírat dveře, cože se to tam ve dvě v noci děje. Na chodbě byly květiny a u nich konvička. Kamarád duchapřítomně konvičku popadl a začal předstírat, že zalévá kytky. Přespal u nás, nakonec i díky tátově pevné ruce dostudoval a je z něj zubař.
Richard Tesařík, hudebník a herec
