Vítková: Medaile? Ještě mi to nedochází. To přijde, až budu mít bronz na krku |
„Když jsem přemýšlel, co v televizi odpovědět, uvědomil jsem si, kolik za tím stříbrem stojí lidí. Když cítím tu obrovskou podporu, tak to na mě jde a derou se mi slzy do očí,“ přiznal posléze v hloučku novinářů.
V neděli se stal českým národním hrdinou. Ve sprintu nestačil jen na Arnda Peiffera. Udržel za sebou jak Dominika Windische, tak Juliana Eberharda, nebo největší biatlonové hvězdy, které tentokrát na střelnici příliš chybovaly.
I proto byl hned po závodě tak plný emocí.
  |
„Nedokážu to pořád úplně vstřebat. Nedokázal jsem to pochopit v cíli a ani teď mi nedochází, že jsem najednou na bedně,“ popisoval.
Za šest let, co se mezi biatlonovou elitou pohybuje, stál ve Světovém poháru pouze jednou na stupních vítězů. Ve sprintu bylo maximem dvakrát deváté místo.
A nyní má stříbro z olympiády. „Což je pro mě nepochopitelné,“ smál se.
Před rokem jste dojel třetí ve stíhacím závodu v Ruhpoldingu. Tehdy vám Martin Fourcade říkal, ať si to užijete. Nyní je až za vámi.
No, ale není úplně daleko, myslím, že v pondělí v prvním kole stíhačky pojedeme spolu. A ono se se říká, že olympiáda je plná překvapení. A já jsem asi jedno z nich.
Vážně jste to vůbec nečekal?
Ne, obrovsky mě to překvapilo, protože jsem do závodu nešel s nějakým super pocitem, že bych si byl jistý v kramflecích. Pral jsem se se střelbou, s větrem, doléhala na mě tíha okamžiku, nebudu si nalhávat, že ne. Byl jsem takový sevřený a až v sobotu na tréninku přišel zlom.
Pohled na vyčerpaného Michala Krčmáře v cíli.
Jaký?
Řekl jsem si… nemůžu to říct, jak jsem se pojmenoval, ale sám sobě jsem si vynadal. Trenéři se tomu smáli, ale souhlasili. Věděli, že je to ten moment, kdy jsem si to potřeboval uvědomit. A tentokrát jsem měl taky velkou dávku štěstí. V ležce mi spadl kalibr, vestoje jsem měl super podmínky, kdy vůbec nefoukalo. A povedlo se mi taky dostat do takového tranzu, ve kterém jsem byl schopný závodit ty sezony předtím. Nevnímal jsem absolutně nic, pouze to, co člověk má. Nechal jsem tam všechno, Arnd byl lepší a takhle to má být. Pro mě je to druhé místo jako vítězství.
Přesto, čtyři vteřiny od zlata. Nemrzí vás to ani trochu?
Vím, vím. Možná si to uvědomím až v pondělí, když budu startovat za Peifferem, tak si řeknu, že to bylo kousek. Ale teď ve mně převládají nové pocity – je to má první medaile a je mi jedno, jakou má barvu, protože mám radost, že ji mám.
Ještě teď se vám lesknou oči.
Pořád tomu totiž nemůžu uvěřit. Už mi Jura (Hamza, šéf svazu) říkal: Tak se sakra raduj. A já na něj: Ne, dokud nebudou všichni v cíli, nebudu nic ukazovat, aby se mi to nevrátilo. Zašantročil jsem si i číslo do tašky, abych nic nezakřiknul a když pak přišli všichni z realizačního týmu, ty emoce přišly. Je to obrovské zadostiučinění. Nevím, jestli jsem teď šťastnější za sebe, nebo za náš tým. Vidím za tou medailí práci tolika lidí a to mě hřeje úplně nejvíc. Nechci říkat, že je to můj výsledek, protože je to náš výsledek, fakt týmový.
Radost Michala Krčmáře v cíli.
Jednou máte medaili vy, jindy Ondřej Moravec, Michal Šlesingr…
…nebo Jarda Soukup. Těm všem děkuju, ale je tam i spousta jiných součástek, které do sebe zapadly – rodina, trenéři, realizační tým. Tihle tři kluci jsou pro mě ale strašně důležití, protože to oni mě vytáhli nahoru. Jim vděčím za to, že jsem tady, protože u nich jsem viděl, jak se má člověk drát nahoru. Viděl jsem i chyby, které kluci dělali, a Ondra Rybář mi vždycky říkal: Nekoukej jen na to dobré, ale sleduj i to špatné a to nedělej.
V prosinci byl celý tým v útlumu. Co byste tehdy řekl na dvě medaile z úvodních dvou závodů?
Možná to bude znít sebevědomě, když řeknu, že jsme právě k tomuhle mířili. Ale já to na konci prosince i v lednu říkal, že to byl týmový problém. Verča jezdila vepředu, ale taky sama věděla, že to není úplně ono. Věděl jsem, že je to trenérská věc a že věci, co dělají, jsou správně. Nechtěli tu formu moc brzo vystřelit, abychom pak měli dost sil na vrchol sezony.
Což je u vás obrovský rozdíl oproti minulému roku a mistrovství světa v Hochfilzenu, které se vám úplně nepovedlo.
To ano. Tady jsem přijížděl s tím, že jsem hladový po závodech, že chci soutěžit a mám spoustu sil. Vloni jsem do Hochfilzenu přijel po slušné sezoně unavenější, nebylo to ono. Věřil jsem, že to tentokrát trenéři naplánovali, a když jsem viděl, že se po Vánocích dostávám do slušné formy, říkal jsem si, že to půjde.
Michal Krčmář slaví druhé místo ve sprintu na ramenou českého realizačního týmu.
Až dorazíte na pokoj, proberete své medailové závody s Veronikou Vítkovou?
Až se dostanu na pokoj, ona už bude spát. Ale je to krásné, Verča byla určitě motivační prvek, protože jsme všichni viděli, že jsme dobře připravení. Od toho se dalo odpíchnout a já se toho držel. Verča ale už hodila sprint za hlavu a já budu muset taky, abych se v klidu vyspal. Pondělní stíhačka bude obrovsky těžká a vyrovnaná. Bude to boj.
Opravdu v ní dokážete ten stříbrný sprint vyhnat z hlavy?
To nevím, já vlastně z téhle pozice do stíhačky nikdy nestartoval. Bude to pro mě něco nového a doufám, že mi tenhle sprint dodá takový klid. V každém dalším závodu budu bojovat na maximum, ale snad s větším klidem.
