Na jihu Ghany u pralesa Kakum leží vesnice Mesomagor. Je to bohem zapomenutý svět etnika Fantů. Podobně to tu vypadalo asi i před staletími - až na dva malé křesťanské svatostánky a fotbalové hřiště, obrovskou zelenou plochu, která je snad větší než sama vesnice. Chýše, svatostánky, fotbalové hřiště. Není velkou nadsázkou říct, že Mesomagor je mikrokosmem světa Afriky. Světa, kde fotbal získává podobnou moc jako náboženství.
Nejchudší kontinent světa propadl fotbalu stejně jako Jižní Amerika. „Fotbal je populárnější než kdykoliv předtím,“ tvrdí někdejší ghanská star Abedi „Pele“ Ayew.
A jeho popularita ještě výrazně poroste. Příští rok bude pět afrických týmů bojovat na mistrovství světa v Německu a za čtyři roky napíše fotbal novou kapitolu (nejen sportovních) dějin Afriky: kontinent, k jehož obyvatelům přistupovali evropští kolonizátoři po staletí jako k „nerozumným dětem“, které potřebují vedení „bílého otce“, totiž sám uspořádá světový šampionát nejpopulárnější hry planety. V Jihoafrické republice. To naplňuje Afričany snad ve všech zemích černého kontinentu velkou hrdostí. Stačí jen večer zajít do afrického baru a nastolit téma fotbal...
Pelé se mýlil
Pořád se ale čeká na dobu, kdy atletičtí hráči, kteří se umějí dokonale pomazlit s míčem, dobudou svět. Učí se disciplíně, kombinují v sobě špičkové vlastnosti fotbalistů ze všech ostatních kontinentů, jenže jejich čas stále nepřichází.
Slavný Pelé, nejlepší fotbalista všech dob, v jehož žilách proudí africká krev, kdysi věštil, že některá z afrických reprezentací vyhraje ještě do přelomu tisíciletí světový šampionát. Musel uznat, že se zmýlil.
Africký fotbal totiž roste a padá se svým kontinentem. „Mají spoustu skvělých hráčů, pár silných národních týmů, ale ligové soutěže jsou podprůměrné. Postrádají organizaci, zkušenosti i peníze,“ vysvětluje Pelé. Organizaci, zkušenosti a peníze. To chybí většině Afriky, a nejen zdejšímu fotbalu. Většina afrických států si sice užívá skoro půl století nezávislosti, přesto to ale nic nemění na tom, že zdejší fotbal je téměř dokonale kolonizovaný. Řadě evropských klubů se afričtí fotbalisté hodí jako nanejvýš levná a výkonná pracovní síla. A ostatně kterýkoli nadějný mladík se snaží utéct do Evropy. A někteří z nich se tu stávají legendami. Třeba Eusébio, černá perla z Mosambiku proslavená Portugalskem.
Jeden belgický klub na Afričanech postavil celý tým. Provinční Beveren měl před rokem na soupisce pro Pohár UEFA čtrnáct mužů z Pobřeží slonoviny. Tým s chudým rozpočtem vybudoval v zemi fotbalovou akademii, z níž si vyzobává talenty. Spustil tak vlastně jakousi fotbalovou obdobu kolonizace Afriky. Mnoho afrických fotbalistů přitom skončí třeba i v klimaticky nepříznivém Rusku.
O tom, zda může Afriku vytáhnout z bídy hospodářská injekce ze Západu, se neustále diskutuje. V případě afrického fotbalu však platí, že bez pomoci zvenčí je téměř bezmocný. Z pěti týmů, které letos z kontinentu postoupily na mistrovství světa, má domácího trenéra pouze Angola. Ostatní spoléhají na import. A rozhodně nejde o bezvýznamná jména, vždyť o rozvoj Tuniska se stará Roger Lemerre, jenž v roce 2000 dovedl Francouze k titulu mistrů Evropy.
Málem prezidentem
Přes všechny problémy se však stal fotbal v Africe fenoménem s nebývalým společenským dopadem. George Weah, který to z chudého chlapce ze slumu dotáhl na hvězdu AC Milán, se letos málem stal liberijským prezidentem.
Fotbal ovšem pomáhá v Africe „vytvářet“ i národní státy, buduje národní vědomí. Třeba v nejlidnatější africké zemi Nigérii. Někdejší africký zpravodaj týdeníku The Economist Robert Guest s nadsázkou tvrdí, že příslušníci zdejších 250 etnik se cítí být Nigerijci snad jenom při fotbale. Pro obyvatele Angoly a Pobřeží slonoviny, jež se vzpamatovávají z krvavých občanských válek, je tak nadcházející světový šampionát svým způsobem mírovou misí.
