"Měli jsme za sebou dvě neúspěšná finále, takže jsme se na tohle soustředili. Dvakrát jsme tam na konci stáli a odcházeli jsme z ledu jako první do kabin. Člověk si má jednou za čas zopakovat, že je hezké to vyhrát," usmíval se Beránek, který mistrovský pohár jako kapitán převzal jako první.
Slavii pomohlo, že nebyla před sezonou pasována na hlavního favorita...
Potvrdilo se, že kolikrát je pro nás nejlepší, když nejsme od začátku favorizovaní, že bychom měli vyhrát.
Musel jste před rozhodujícím zápasem hráče nějak motivovat?
Motivace nevychází od jednoho hráče. Je to o tom poháru a všech těch oslavách. O konci úspěšné sezony. Je tady dost kluků, kteří už to zažili, i dost těch, kteří to chtěli zažít.
Velkou zásluhu na úspěchu v sedmých zápasech má prý trenér Slavie Vladimír Růžička...
Chtěl bych ho vyzdvihnout. On to umí. Projev mančaftů je stanovený od trenérů. Tyhle zápasy do toho jdeme s tím, že to chceme urvat, a to někdy rozhoduje.
Co říkáte na diváckou kulisu finále?
Je to hezké. Na Slavii před několika lety chodilo dva tři tisíce lidí, a teď na play off chodilo šestnáct tisíc. Chtěli jsme vyhrát i pro ně.
V celém finále jste do hry nastupoval nepravidelně, do plného nasazení vás nepustil zdravotní stav. Vaším finálovým úkolem tak bylo chodit na vhazování v obranném pásmu. Jak se v takové situaci hraje?
Není to nejlepší pocit, protože ty buly v obranném pásmu jsou taková zodpovědnost a člověk si nemůže dovolit nějaké riskování. Docela to ale šlo. Trochu mi pomáhalo i to, že v posledních zápasech už jsou všichni unavení, a já jsem jen čekal, až mě tam pošlou.
Jak jste se s tímto handicapem vyrovnal?
Samozřejmě, že je lepší, když si člověk zahraje tak, jak by chtěl, a ne když je omezený zdravotními problémy. Na druhou stranu tenhle mančaft měl letos tolik tahounů, že se podařilo každý důležitý zápas zvládnout tak, jak jsme potřebovali.
