Jak jste prožil vánoce?
Tentokrát jsem skutečně lenošil. Myslel jsem si, že když se vrátíme z her, tak bude relativně klid, což se nepotvrdilo. Dělali jsme různé zprávy, hodnocení a podobně, takže jsem si neměl možnost odpočinout. A schoval jsem si to až na vánoce.
Provozujete také nějaké sporty?
My jsme s panem předsedou ČOV Jiráskem oba lyžaři, takže lyžování, ale já jsem běžec na lyžích. I když, čím je člověk starší, tak tím více se mu líbí to ježdění z kopce (s úsměvem). A dříve jsem hodně běhal.
A teď zpět k olympiádě. Tak ještě jednou s odstupem času – jaký byl váš dojem z olympijských her v Pekingu?
Skvělý. Byly to skvělé hry, když pomineme ten bombastický nádech, který měl různé důvody, tak musím konstatovat, že to Číňané zvládli po organizační stránce skvěle.
Měl jste možnost navštívit také jiná místa než sportoviště a olympijskou vesnici?
V průběhu olympiády na to čas nebyl.
Vy jste tam byl ale vícekrát – bylo možné sledovat postupně změnu Pekingu?
Moje první návštěva byla již v roce 2000, jelikož také předsedám univerzitnímu sportu a v Pekingu se v roce 2001 konala Letní univerziáda. Ta se jim povedla fantasticky a očekávali jsme, že ty sportoviště využijí také pro olympiádu. Nakonec se stala tréninkovými centry. Od té doby jsem tam byl celkem asi šestkrát. Takže jsem měl samozřejmě možnost sledovat vývoj města i okolí a jak se připravovali na hry.
Byl jste tam několikrát, já si pamatuji, že jsme spolu mluvili ještě před olympiádou a byli určité problémy s komunikací směrem ven. Jak to probíhalo během samotných her?
Naštěstí již ne, je pravdou, že se na to velice dobře připravili. Celé hry pokryli skvěle. Například když to vezmu interně, funkce dobrovolníků, zpřístupnili také zahraničním zájemců. Podmínkou bylo zúčastnit se školení spolu s Číňany. Česká výprava měla k dispozici devět spolupracovníků, z toho osm mluvilo česky. A také jsme si tam vyhlédli posilu i pro agenturu Česká olympijská – Libuši Tůmovou.
Jaké jsou vaše povinnosti jako šéfa českých olympijských misí?
Tak ono je to vlastně spojené i s mou funkcí místopředsedy ČOV pro sport, kde řídím sportovní úsek, který se stará o pobyt českého týmu na hrách, ale také o přípravu – sportovní, sportovně-technickou, organizační, finanční a další. V určitou dobu kdy narůstá počet úkolů, je nutno ustavit přípravný štáb, kde má každý na starost určitý úsek. Můj díl práce je ten, vše toto organizovat a koordinovat. S tím také souvisí příprava kvalifikačního a nominačního procesu pro české sportovce.
Jak to vlastně funguje s financemi a jak ČOV pozná, kterého sportovce podporovat a kterého nikoliv? Nebo je to v kompetenci svazů?
Olympijský výbor je noblesní organizace (s úsměvem), děláme si samozřejmě vlastní statistiku sledování výkonnosti, ale nemůžeme samozřejmě podchytit vše. Plně spolupracujeme se sportovními svazy olympijských sportů. Zúčastňujeme se projednávání plánů a oponentur sportovní přípravy. Ale za přípravu a jednotlivé výsledky sportovců zodpovídá konkrétní svaz.
Jak funguje stanovování kvalifikačních limitů na olympijské hry?
V první řadě je to práce jednotlivých mezinárodních sportovních federací ve spolupráci s MOV a organizačním výborem OH - tak zvaná tripartitní komise. Je jasné, že pro každý sport je to jiné – v atletice se plní výkonnostní limity, jiný systém má např. moderní pětiboj a zcela odlišné kvalifikace mají kolektivní sporty. Pro každý sport je to jiné, což právě určuje právě tato „tripartita“.
Jak to poté funguje v rámci jednotlivých států, národních olympijských výborů?
ČOV obdrží materiál „Kritéria kvalifikace a účasti na OH“, kde je vše přesně popsáno. Tato základní kritéria musí každý sportovec splnit. K tomu ČOV stanovuje ještě další podmínky nominace na OH. Z hlediska kvalifikací akceptuje pravidla MOV nebo je ještě může zpřísnit.
Proč tomu tak je?
V některých sportech je třeba ta hranice pro české sportovce příliš nízká (jsou sporty, ve kterých jsme výkonnostně na tom dobře a naopak). Každopádně razíme tezi – kdo již se kvalifikuje na olympiádu, je na vysoké sportovní výkonnosti a má morální právo na OH startovat. Ale jsou zde ještě nominační podmínky. Proto se náš materiál jmenuje – Zásady nominace a podmínky účasti na OH. Např. věci kolem dopingu a další podmínky, při jejich splnění může sportovec na OH startovat.
Kdy pro české sportovce začne kvalifikační období pro Vancouver?
Již začal. My jsme teď před volbami do ČOV a české zásady musí schválit nový Výkonný výbor a Plénum ČOV. Všechny sportovní svazy již znají mezinárodní podmínky účasti na ZOH, které jsou minimem pro start na hrách. Jestli my ještě přitvrdíme, to se ještě uvidí. Bude to ještě věcí jednání.
Ještě zpět k Pekingu – jak to vypadá se sportovišti? Skoro 70 nových sportovišť, dokážou je Číňané „uživit“?
Od Atén je nově podmínkou MOV, že země, která hostí hry, musí předložit využití sportovišť po soutěžích a je pravdou, že v případě Číny to nebyla jen krásná slova. Když do Číny dorazíte mimo oficiální termíny, tak zjistíte, že ta sportoviště skutečně žijí a to je dobře. A ty které byla plánována jako dočasná, myslím například baseball, tak ruší, případně využijí i jinak. Ale to Peking samozřejmě deklaroval předem, která sportoviště byla jen dočasná.
Takže olympiáda bude Číňanům ku prospěchu i co se týče zdraví?
Je to trend, věřím tomu. To je další z aspektů, díky kterým já tvrdím, že olympiáda v Číně byla správná věc, že Čína se otevřela světu a musela přijmout určité standardy, které okolní svět žádal.
Ovšem, jak jste zmínil, že jsou Číňané zvyklí poslouchat na slovo – je to podle vás dobře, není to trochu na škodu a špatné?
Tak určitě. Ale je to celkově jiné prostředí, jiná motivace, mentalita lidí, společnost. Celý systém je jiný.
Dobře, hodně často se o tom mluví jen takto na dálku, případně z venku. Ale jak to co se v Číně děje, co svět případně kritizuje, berou to samotní „domorodci“? Ti, kterých se to týká nejvíce?
Možná jim to vadí, určitě, ale spíše se podivují tomu, že na to venkovní svět poukazuje, této kritice nerozumí. A to je právě to, co by si měli uvědomit také někteří naši politici. Snažit se implantovat do Číny demokracii evropského střihu teď hned a okamžitě je podle mne naivní a zcela nekompetentní. Ty lidé jsou trochu jiní. Evropa si ty věci, které nyní prožívají tam, zažila o pár desítek let dříve, a také to určitou dobu trvalo. Stejné je to v případě Číny. Posun tam je evidentní a olympiáda k tomu podle mne přispěla.
Takže olympiáda byla pro Čínu plus?
Určitě a nemyslím si to jen já, ale také řada i dříve zdrženlivých odborníků.
Dobře, pojďme k aktuálnímu dění – čekají vás volby. Na vaši pozici nemáte protikandidáta. Jak to vnímáte?
Jsem překvapen, že nemám protikandidáta. Asi to děláme, sportovní úsek ČOV, dobře (usmívá se). Naposledy jsem byl v jiné pozici a tak vím, jaké to je. A jsem za to rád, máme tak více času na přípravu jiných a důležitých věcí, na koncepční práci. Připravujeme nový Rozvojový program ČOV na další období. Bohužel zatím neznáme připravovaný materiál Směry státní politiky ve sportu na období 2009 - 2012, poslední dokument měl platnost do roku 2006 a od té doby nic. A ČOV na něj čeká, chceme jej zpracovat do svého programu a také se k jeho obsahu vyjádřit. Takže se určitě nudit ani tak nebudu (usmívá se).
Jak celkově hodnotíte poslední olympijský cyklus? Není to trošku ústup ze slávy z české strany? Těch dobrých umístění – do 8. či 16. místa nebylo tolik jako například v Aténách či Sydney.
Já si to nemyslím. Není dobré se na to dívat jen černobíle. Jen na pořadí národů, kdy srovnáváme nesrovnatelné, se dívat nemůžeme. Vedle tří zlatých a tří stříbrných medailí jsme získali čtyřiadvacet umístění do 8. místa, na kterých se podílelo 42 sportovců, a na těchto výsledcích se podílelo celkem devět sportů. Například u Slováků to byly jen dva sporty. Tato statistika ukazuje úroveň českého sportu. Je pravdou, že dosti medailových očekávání nám doslova proteklo mezi prsty, i já jsem tipoval až deset medailových umístění, ale ve vrcholovém sportu rozhoduje o výkonnosti a umístění spousta jemných faktorů, které nám v konkrétních případech nepřály. Takže já bych to nijak dramaticky neviděl. Myslím si, že Peking rozhodně propadákem nebyl, tak jak to některá média a někteří politici prohlašovali.
Jako neúspěch můžeme chápat to, že jsme na OH měli pouze jedno zastoupení v kolektivních sportech (basketbal žen). V tomto směru se dlouhodobě nedaří se kvalifikovat dalším sportovním hrám na OH, byť jsme se jim na kvalifikační turnaje snažili pomoci i finančně, bohužel to nepomohlo. Má to ale další okolnosti. Hodně hráčů působí mimo ČR, účinnost systému výchovy sportovních talentů ve hrách je rozpačitá a nepřináší kýžený efekt. Vědecký servis, výzkum a věda ve sportu, ale i zdravotnické zabezpečení, jsou velmi omezeny. My se sice snažíme v tomto směru částečně suplovat tuto oblast, ale hlavní zájem a podpora musí přicházet z ministerstva, které má v kompetenci sport a státní sportovní reprezentaci. V dalším období se musíme zaměřit na podporu kolektivních sportům a pomáhat jim v návratu do zóny úspěšnosti na OH.
To hodnocení ale celkově příliš pozitivně nevyznívá – nemáte strach o budoucnost českého sportu?
Strach nemám, akorát mám obavy, abychom současnou úroveň alespoň udrželi. Proto netrpělivě očekáváme ony směry státní politiky. Zatím se pohybujeme od roku 2007 v určitém vákuu. Máme tady sice Zákon o podpoře sportu z roku 2001, který je značně deklarativní. Z toho původního konkrétního textu zákona se díky zásahu nekompetentních poslanců stalo jen torzo. Jak to řekl jeden můj kolega – na začátku to byl košatý strom, po změnách z něj zbyla telegrafní tyč. Bohužel to tak je. Je ale dobře, že ten zákon je, sport je deklarován jako veřejně prospěšnou činnost, což umožňuje ze státního rozpočtu uvolňovat finanční prostředky na jeho podporu. Jde ale o to, kolik těch peněz bude. Málo, nebo ještě méně nebo stejně jako v minulosti s většími nároky na výslednost? (se smutným úsměvem). A opět jsme u toho, je to otázka především státní politiky – jakým směrem se bude sport ubírat, jaký zájem má stát na reprezentaci ČR prostřednictvím sportu.
Pro rok 2009 se relativně finance celkově pro sport nekrátí, ale jak to bude dál, to se uvidí. Do budoucna si ale stát musí uvědomit to, zda se mu financování sportu vyplatí. Já si myslím, že ano (důrazně). Oproti jiným položkám ve státním rozpočtu za velice malý peníz je slušná propagace českého státu, určitě je větší než u jiných odvětví. Proto je důležité, aby si politici ujasnili jak sport financovat. Zda budeme podporovat všechny sporty, nebo jen olympijské nebo třeba jen fotbal a hokej. Je poctivé říci, že některé olympijské sporty v současnosti rozhodně úspěšné nejsou. Je to hodně na politicích, dříve nebo později toto rozhodnutí musí přijít.
Snaží se ČOV ze své pozice na politiky určitým způsobem tlačit, komunikovat s nimi?
My je přesvědčovat sice můžeme, ale především se snažíme jim předkládat srozumitelné argumenty. Domnívám se, že olympijský výbor je v tomto směru dostatečně zkušený a kompetentní. Návrhy na řešení, doporučení změn a konkrétní opatření pravidelně předkládáme, zatím bez odezvy. Jak jsem již zmínil, stagnujeme ve vědeckém servisu, vědě a výzkumu ve sportu. Ve zdravotním zabezpečení, regeneraci, ve sportovní technologii a výzkumu materiálů atd. Například lyžování – Bauer může mít super běžeckou výkonnost, ale pokud nebude mít připraveny dobře lyže, mazání a další servis, nemůže dlouhodobě sportovní výkon udržet nebo ho opakovaně dosahovat.
S těmi financemi vlastně úzce souvisí to, že nejvíce úspěchů vlastně sbírají resortní sporty, do nichž zatím plynou finance ještě z těch konkrétních resortů…
…Samozřejmě, je to tak. Tyto resortní centra mají nezastupitelné místo v našem sportu, pomineme-li různé záležitosti okolo. Sdružují se v nich nejlepší sportovci, ale také trenéři a další důležití lidé. To je ale jen vrchol pyramidy výchovy sportovce, od talentované mládeže přes specializace až po reprezentanty. V Česku se bohužel stále více projevuje zužování základny sportovně talentované mládeže. Děti jsou čím dále více línější, sporty, které bolí, jsou méně oblíbené. Velkou konkurencí sportu jsou jiné činnosti a zábava (počítače apod.) Navíc v této sféře chybí kvalitní trenéři, kteří po roce 1990 odešli ze sportovního procesu. Pokud od nich chceme profesionální a kvalitní práci, musíme jim také nabídnout profesionální podmínky. To tady nyní není.
Dalo by se říci, že centrální řízení sportu dříve, na který politici i mladí koukají skrz prsty, měl něco do sebe…
… Tak to bezesporu (důrazně). Ten systém celý svět opisoval a učil se od nás. Namátkou Francouzi, Britové. Ve světě funguje a u nás jsme od něj upustili. To není dobře. Vždyť je přece jedno, jestli vznikl za „bolševika“ nebo v demokracii. Pokud fungoval a může fungovat nadále, proč se z něho nepoučit. Ale to je opět otázka na naše politiky. Pokud chtějí jiný systém, ať s ním přijdou, pokud chtějí pokračovat v tom, který byl, tak jej musí chtít, samozřejmě inovovaný a oproštěný od ideologického balastu. To znamená v prvé řadě investovat do základny. Motivovat a zaplatit odborné trenéry, maximálně umožnit sportování při školní docházce a studiu na středních školách. Usilovat o možnost spojení náročné sportovní přípravy se vzděláním. Proto já např. nechápu snahu po rušení sportovních gymnázií. To je prostě neuvěřitelné.
Ujišťuji Vás, že ČOV v dalším olympijském období bude dělat vše proto (opět důrazně), aby se věci v českém sportu ujasnili, aby se stabilizoval systém přípravy od mládeže až po státní sportovní reprezentaci. Sport je významným společenským fenoménem obecně a velmi dobrou prezentací ČR ve světě. Ze vzájemné spolupráce pak budou profitovat obě strany – stát, ČR i české sportovní prostředí.
