Až jednou Alejandro Valverde uzavře profesionální kariéru a bude dávat dohromady paměti, o roce 2020 by mohl napsat: Jako žádný jiný.
Kvůli koronaviru skoro celé jaro zůstával doma, jezdil jen na válcích, do závodního rytmu se vrátil až v srpnu a za celou sezonu si nepřipsal ani jednu výhru.
„Doufám, že příští rok bude lepší ve všem a pro všechny,“ přeje si Španěl. „To, že jsem nic nevyhrál, je stejně zvláštní jako tato sezona, ale i tak jsem za ni šťastný.“
  |
Znovu totiž potvrdil, jak velkou stálicí je. To se nezměnilo.
Sice letos žádný triumf nezískal, ovšem i ve svých 40 letech skončil na Vueltě celkově na desátém místě. V nejlepší desítce byl už podvanácté z třinácti dokončených ročníků.
„Co bychom po něm mohli ještě chtít?“ ptá se Javier Guillén, ředitel španělské Grand Tour. „Aby se naklonoval. To je jediné, oč můžeme Alejandra ještě žádat.“
V součtu s Girem a Tour se už dvacetkrát umístil na třítýdenních závodech mezi nejlepšími deseti jezdci celkové klasifikace. V této statistice nemá konkurenci.
K tomu má na Vueltě 12 etapových triumfů, čtyři na Tour, vyhrál mistrovství světa a na kontě má celkem 127 profesionálních vítězství.
A příští rok chce přidat další.
Rok 2021 a co po něm?
Že bude součástí profesionálního pelotonu i v příští sezoně, to je známá věc. „V roce 2021 mám ještě smlouvu, pokračuju,“ potvrdil pro španělský deník Marca i nyní.
A potom? To je otázka.
Na začátku letošní sezony tvrdil: „Kariéru ukončím na konci roku 2021.“ V červenci ale uvedl, že to bude možná jinak. „Dost jsem nad tím přemýšlel, připouštím, že je možné, že pak budu ještě pokračovat,“ řekl v létě.
Sám ví, že na výkonnostní čísla z minulých let už nedosáhne. Přesto se stále cítí hladový, motivovaný, pořád je přesvědčený, že cyklistice má co dát. „Je mi sice 40, ale cítím se mladší,“ líčil tehdy.
Už před několika lety dostal od Eusebia Unzuého, šéfa Movistaru, mimořádnou nabídku: Dokud budeš chtít závodit, máš u nás místo jisté.
Což platí pořád.
„Pro náš tým je stále velkým přínosem,“ pronesl Unzué po letošní Vueltě. „I když je pro něj stále těžší a těžší vyhrávat tak, jako to dělal poslední dvě dekády, je obrovskou oporou pro mladé jezdce. Je to vzor, který je třeba následovat.“
Chybí mu zlato z her
Jasnou představu o tom, jak bude vypadat jeho program v příštím roce, i kvůli nejisté době pochopitelně zatím nemá. Nyní se chce hlavně soustředit na regeneraci.
„Chci být doma, odpočívat, být se svou malou dcerou,“ těšil se na potomka, který se narodil během Vuelty.
Dá se ale předpokládat, že jeho velkým cílem by měly být odložené olympijské hry v Tokiu. Právě k nim se totiž upínal před vypuknutím pandemie.
„Je jasné, co mi ve výčtu úspěchů chybí,“ říkal. Olympijské zlato je odpověď. „Byla by to taková třešnička na dortu mé kariéry. Jen ta mi chybí ke spokojenosti.“
Po srpnovém restartu sezony si dal za novou letošní metu světový šampionát. Před ním se hledal, sám poznával, že po dlouhé pauze se nemůže dostat do ideální formy.
Na prvním závodu po restartu - Vueltě Burgos - skončil celkově 15., na Dauphiné byl 12. a stejnou příčku obsadil i na Tour, kde byl v etapě nejlépe desátý.
„Každý den se cítím o něco lépe. Ale je mi už 40, nejsem žádné dítě. Je jasné, že budou okamžiky, kdy nebudu ve stoprocentní formě,“ vysvětloval ve Francii.
Do formy se ale dostával. Na mistrovství světa, kvůli koronaviru přeloženém ze Švýcarska do Itálie, skončil osmý. A na španělské Vueltě to už byl zase on.
Ve druhé etapě, kterou vyhrál jeho týmový kolega Marc Soler, byl pátý, v sedmé bojoval v pětičlenném úniku o vítězství a skončil třetí. Blízko měl k triumfu i v 16. dějství, kdy ve sprintu prořídlé hlavní skupiny finišoval čtvrtý.
„Jsem rád, že jsem na Vueltě mohl být. Byl to opravdu těžký ročník, ale moc jsem si ho užil,“ hodnotil po celkovém desátém místu. „Jsem rád i za náš tým, dali jsme do toho všechno a byli jsme nejbojovnější ze všech.“
S jen bojovností se ale jistě nespokojí.
Stále chce vítězit.
