Měl ho přitom skvěle načatý. Dlouhou dobu se pohyboval na čele. Běžel přesně podle plánu, cítil, že mu síly neodcházejí.
„Úvod byl ideální, časově to bylo rozběhlé tak akorát,“ říkal sedmadvacetiletý bronzový medailista z evropské haly v Bělehradě 2017. „I já jsem se cítil skvěle. Bylo mi sice jasné, že přede mě někdo půjde, já se ale dlouho držel.“
Jenže pak to přišlo.
Kolize. Propad až na závěr vláčku běžců. A konec postupových nadějí.
Cílovou fotobuňku svého běhu proťal v čase 3:44,76 na posledním osmém místě.
Co se konkrétně stalo?
Někdo do mě zajel, dokonce jsem vyšlápl z dráhy. Zezadu už pak balík nejde dohnat, všichni byli dost rychlí.
V posledním kole jste se ještě snažil ztrátu stáhnout. Už ale nebylo místo prodrat se dopředu, že?
Hledal jsem kudy, už ale nebyla šance. Mrzí mě to, rozběhlé to bylo perfektně, dělal jsem, co jsem potřeboval. Jenže ta kolize mě stála postup. Čtvrté místo bych udržel. Bohužel, tohle nebyla koncovka, kterou bych se chtěl chlubit.
Vybavilo se vám zaškobrtnutí ve finále posledního evropského halové šampionátu v Toruni? Tehdy jste po něm skončil devátý.
Jo jo. Mám trošku specifický běh. Vytáčím nohu bokem a zezadu do mě soupeři pořád naráží. Už jsem na to zvyklý, jenže v momentě kdy to je silnější… Chtěl bych se poučit, ale nevím jak. Asi bych jim musel utéct.
Mrzí vás to o to víc, že jste si pochvaloval, jak vám graduje forma?
Přesně tak. Jak jsem říkal. Běželo se mi skvěle, únavu jsem ani nijak nevnímal. Na kiláku jsem si říkal: Tak super, už jen pět set metrů a já na to pořád mám. Věřil jsem, že jsem půjdu do finiše a čelo udržím, ale nevyšlo to.
Jaká je hala v Istanbulu?
Strašně rychlá. Vyhovovala mi. Při rozcvičení jsem si cítil fantasticky. I proto mě štve, že finále nepoběžím. Mělo to padnout.
Finále ale přeci jen bez české účasti nebude, poběží ho váš kolega Jan Friš. S ním se často vsázíte, bylo ve hře něco i tentokrát?
Bylo. Vsadili jsme se o to, že kdo dopadne hůř, tak ten kupuje jednu deskovou hru. Bohužel to padlo na mě. Honzovi to ale samozřejmě přeju.
