Nebo si projděte snímky z četných záplav, které jihovýchod Asie postihují rok co rok. První místo, kam Filipínci prchají, jsou rozlehlé basketbalové haly, jichž je na rozesetých ostrůvcích požehnaně. A ti, na něž už třeba v úkrytech nezbylo místo, si krátí čas střelbou na koš, ač jsou ponoření do vody klidně až po pas. Někdy je zase obroučka tím posledním, čeho se chytí, aby je neodnesl proud.
Není přehnané tvrdit, že basketbal a Filipíny, jež ode dneška společně s Indonésií a Japonskem hostí světový šampionát, jsou spojené jako život a smrt.
I díky Američanům, kteří ostrovní stát získali na začátku dvacátého století pod svou nadvládu. Shodou okolností jen pár let poté, co tělocvikář James Naismith představil světu hru jménem basketbal.
Filipíncům americká kultura uhranula a basket nebyl výjimkou. Vojáci hrávali s tamními dětmi na základnách, jezuité učili nový sport ve školách, země našla novou lásku. A ta přetrvává.
„Na autech mají samolepky s basketbalisty, na každém rohu vidíte Jordana, Olajuwona nebo Bryanta,“ píše ve své knize Basketball: A History of The Game cestovatel Alexander Wolff, jenž na Filipíny zavítal zkoumat dění pod koši před dvaceti lety.
Vášeň pro basketbal u Filipínců nezastaví ani časté povodně.
Překvapilo ho, jak moc „americky“ všechno vypadalo. Dokonce i pravidla basketbalu se Filipínci snažili co nejvíce přiblížit NBA. Jen měli problém, vzrůstem totiž byli povětšinou příliš malí. Dodnes v tamních soutěžích platí pravidlo omezení výšky. Pokud jste cizinec a měříte přes 205 centimetrů, máte smůlu. Nezahrajete si.
Nechme ale stranou velké ligy. Filipíny jsou specifické především pouličními basketbalovými plácky. Narazíte na ně úplně všude, což už jste zřejmě z úvodu textu vycítili.
„Vezměte z tribuny jakéhokoliv Američana a nechte ho to zkusit. Technicky to bude příšerné,“ popisuje někdejší trenér filipínské reprezentace Tim Cone situaci, kdy se během přestávek při zápasech NBA konají soutěže ve střelbě na koš. „A na Filipínách? Osmdesát procent fanoušků vás zakončením okouzlí. Moc dobře vědí, co dělat.“
Hvězdy v Manile
Propojení Filipín a Spojených států pomocí basketbalu přetrvává. Každoročně se do Manily a okolí valí nejblyštivější hvězdy bohaté severoamerické soutěže, aby na turné zpromovaly svou značku bot či oblečení nebo pomohly potřebným.
Kobe Bryant se tam vydal dokonce sedmkrát, a když před třemi lety tragicky zahynul, Filipínci po něm pojmenovali halu, hromadně budovali pietní místa, jedno venkovní hřiště dokonce vyzdobili velkolepou kresbou pětinásobného vítěze NBA s dcerkou Gigi.
Tragická smrt Kobeho Bryanta se promítla i do výzdoby jednoho z pouličních basketbalových hřišť v Manile.
V devadesátých letech zase sehrály v hlavním městě exhibiční utkání týmy Kareema Abdula-Jabbara a Magika Johnsona s cílem zlepšit prevenci onemocnění AIDS. Tím mimochodem trpěl právě někdejší báječný rozehrávač Johnson, kvůli němu musel profesionální kariéru ukončit.
Jindy zase Filipíny sledovaly rodinnou aféru Rodmanových. Výstřední a náladový Dennis – další chlapík, který NBA vyhrál hned v pěti případech – střídavě hledal a nehledal svého otce Philandera, jenž si na ostrovech otevřel kousek od americké vojenské základny hospůdku.
Když na konci minulého tisíciletí natočil legendární Michael Jordan reklamu na baterky, nadšení Filipínci je začali zběsile skupovat. Při každé přírodní katastrofě vypraví nadace NBA Cares své basketbalové vyslance, aby lidem v nouzi aspoň svou přítomností zlepšili trudnou náladu.
Až se v pátek do obří Philippine Areny vtěsná skoro padesát tisíc fanoušků, bude to svátek. Filipínci na něj čekali sto dvacet let.
