Máte za sebou tři starty a tři medaile, z toho dvě zlaté. Dá se k tomu vůbec něco říct?
Ne, vůbec nic. Nevím, co bych řekla. Díky všem!
Na zlatou pozici jste se dostala ve druhé polovině závodu. Měla jste z ní lepší pocit?
Ani ne, docela mi tam už docházely síly, ale s trenérem jsme tohle trénovali. Stovka prsa se vyhrává na posledních úsecích, na závěrečných 25 metrech. Tam kdo vydrží, má šanci se dostat nahoru. Takže jsme natrénovali.
Pomohly vám tři volné dny od prvních dvou medailových závodů?
Stačila jsem zregenerovat, i díky tomu jsem se cítila poměrně dobře. Ruce si docela odpočaly, což je v pořádku.
Zlatou medaili v závodě na 50 m předpovídal váš syn Honzík. Věřil i této soutěži?
Vůbec ne! To byly nejtajnější sny mých trenérů. Já jsem je samozřejmě odmítala, protože mi přišlo nemožné předjet Inbal Pezarovou z Izraele, která je hrozně dobrá, a plavkyni Singapuru Teresu Gogh. Ale nemožné se stalo skutkem.
Ve finále jste zaplavala dokonce téměř o dvě vteřiny lepší čas než v kvalifikaci. Šetřila jste se?
Dá se říct, že dopoledne jsem to jela trochu volněji. Teď už jsem se opravdu snažila, aby ten čas byl co nejlepší a abych přeplavala svoje soupeřky, i když jsem na ně pořádně neviděla. Jsem ráda, že se zadařilo.
V roce 2006 jste brala bronz ve stejném závodě na mistrovství světa v Durbanu. Letos jste zase v Berlíně na prsařské padesátce vytvořila nový evropský rekord. Dá se říct, že máte další parádní disciplínu?
Asi jsem se vrátila do doby předtím, než jsem si sedla na vozík, kdy jsem jako dítě plavala prsa a znak.
Před sebou máte poslední závod, 50 m volným způsobem. Budete před ním po zisku tří medailí uvolněnější?
Asi ano. Mám pocit, že mám tzv. vyděláno, že lepší už to být nemůže, tak pojedu úplně v klidu. Jen doufám, že se nachlazení, se kterým jsem se dnes ráno probudila, dá dohromady
