KOMENTÁŘ: Sportovci roku by slušela reforma, i Švýcaři přišli na to, že jednotlivci se nedají měřit s týmovými hráči |
„Když jsem byl malý, poměrně jsem olympijské hry sledoval. Určitě jsem snil o tom, že si jednou na olympiádě zalezu. Už tehdy, když mi bylo třeba šest a byl rok 1999, se spekulovalo, že za pár let tam lezení musí být. Trvalo to daleko déle, než jsme si všichni mysleli, ale naštěstí jsme se tam dostali,“ řekl Ondra novinářům před vyhlášením ankety Sportovec roku, kde se umístil na sedmém místě.
Adame, jak velká úleva po neúspěchu v kombinaci na MS pro vás byla, když jste se do Tokia kvalifikoval v listopadu v Toulouse?
Byla to velká úleva. Ale abych pravdu řekl, ani jsem z toho neměl radost. Spíš jsem si řekl: Je to za mnou a teď se konečně můžu soustředit dál na přípravu. Pauza byla krátká, už jsem znovu v tréninku.
Je ten trénink vzhledem k premiéře lezení na hrách jiný než dříve?
Asi nejde si neříkat, že je to olympijská sezona, protože se připravuju úplně jinak. Teď se vyloženě měsíc soustředím pouze na rychlost, na moji nejslabší disciplínu, abych v ní co nejvíc dohnal. Bez olympiády bych to nedělal, lezení na rychlost jsem se v minulých sezonách vůbec nevěnoval. Až na konci ledna začnu přípravu, která už bude víc připomínat moji standardní.
Co to pro laika obnáší soustředit se na rychlost, když jste expert na obě zbylé disciplíny kombinace - obtížnost a bouldering?
Mnohem více se věnuji silovému tréninku. Je třeba i posilovna, což je místo, které jsem ve svém předchozím tréninku ani nepoužíval. Teď vím, že jsem si tu standardní cestu do určité míry vyladil a nemohu vlastně zrychlit výrazně bez toho, aniž bych zároveň výrazně zesílil.
Jaký je tedy pro vás hlavní rozdíl na tréninku?
Na rozdíl od ostatních dvou disciplín jsou tam velmi důležité nohy. Takové standardní vidění lezce na obtížnost je, že nohy musí být co nejtenčí a nejmenší, aby co nejmíň vážily. Ale na rychlost je právě třeba, aby v nich byla síla a explozivita. Takže atletický trénink a v posilovně je nejdůležitější shyb se závažím. Vážím 71 až 72 kilo a udělám shyb třeba s 56 kily. Takže neushybnu navíc ani vlastní váhu, zatímco jiní lezci, kteří se věnují rychlosti, dokážou víc.
Dá se říci, že kvůli olympiádě neabsolvujete vaše oblíbené lezení v přírodě?
Po olympiádě se rozhodně odměním a to mě zase na umělé stěně dlouho nikdo neuvidí. Do olympiády to musím vydržet. Dal jsem si předsevzetí, že do olympiády den dva dny v měsíci na skalách, což je důležité pro zachování jakéhosi mého psychického zdraví. Ale samozřejmě čím víc toho stihnu na umělé stěně nalézt, tím lépe. Lezecký styl se dnes na stěnách dost liší od lezení na skalách, takže lezení na skalách se rozhodně nedá brát jako trénink.
  |
Vnímáte blízkost olympády i u vašich soupeřů?
I v lezení je olympiáda velmi sledovaná, i třeba kvůli kontroverznosti kombinační disciplíny. Ale i když to naprostá většina lezců kritizuje, neznamená to, že by se o olympiádu nezajímali. Samozřejmě mít tři sady medailí, tři disciplíny samostatně, to je cíl a sen, ke kterému se snad lezení dopracuje.
Když byste měl zhodnotit upynulou sezonu, jak byste ji zhodnotil?
Z obtížnosti, mé oblíbené disciplíny, jsem vyšel za celý rok neporažen, což se mi v žádné sezoně předtím nestalo. I bouldering byl veskrze povedený, obsadil jsem celkově druhé místo ve Světovém poháru. Ale byla tam stále ta černá kaňka v podobě nevyužití první nominace na olympiádu, naštěstí na druhé možnosti se to podařilo.
A co říkáte na to, že jste se zabydlel na Sportovci roku? V elitní desítce jste už potřetí za sebou?
Sedmé místo je v tak obrovské konkurenci velké zadostiučinění. Nejen pro mě, ale i z toho pohledu, že lezení je dnes už bráno jako olympijský sport.
