Celkem 23 členů má klub oštěpařů, kteří přehodili magickou hranici 90 metrů. Letos do této elitní společnosti přibyli tři muži – mistr světa Anderson Peters z Grenady (93,07 metru), Pákistánec Aršad Nadeem (90,18 metru) a historicky druhý český zástupce, Jakub Vadlejch (90,88 metru). „Dá se říct, že jsem si splnil celoživotní metu. Pokud mám porovnávat medaile a překonání hranice 90 metrů, pak je ta devadesátka trochu více. Možná, až jednou vyhraju zlato, budu mluvit jinak, ale teď to vnímám takto,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz dvaatřicetiletý rodák z Prahy.
Mimochodem, jeho trenérem je už 12 let světový rekordman v této disciplíně, Jan Železný. „Máme spolu skvělý vztah. Našemu spojení stále věřím a nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby se to změnilo,“ říká velký milovník kávy, o které by mohl vyprávět hodiny.
Jakub Vadlejch
|
Ostatně výběr pití k rozhovoru, který dozorovala i téměř osmiměsíční dcerka Emma, byl na Vadlejchovi. A svými požadavky a znalostmi na chvíli zaskočil i sympatickou servírku.
Lidovky.cz: Čekal jste, že přehodíte hranici 90 metrů hned v prvním závodě sezony?
Já věděl, že jsem v životní formě – mimo jiné také proto, že jsem prošel přípravou po x letech naprosto zdravý –, ale nečekal jsem, že to vyjde hned takto na úvod. Těch 90 metrů se nehází na požádání ani ve chvíli, kdy jste v superformě. Musí se sejít všechno, forma, podmínky, místo. Pro mě to bylo nesmírně osvobozující, protože hodně lidí už od mistrovství světa 2017, kdy jsem těch 90 metrů těsně nehodil (89,73 m), říkalo: „Ty to hodíš, už je to načase.“ Nebo naopak, že nehodím, protože ne každý vám přeje. Ale prostě byla tam ta očekávání a tímto hodem ze mě ta tíha spadla.
Lidovky.cz: Když to vezmeme z druhé strany, čím to, že Němec Johannes Vetter měl sezony 2020 a hlavně 2021, kdy 90 metrů házel de facto na počkání?
Přesně na jeho příkladu se dají moje slova potvrdit. On měl na těch 90 metrů hrozně dlouho, pořád házel 88, 89 metrů a furt nic, aby pak přišel ten den (11. července 2017), kdy mu to najednou uletělo a hned z toho bylo skoro 95 metrů (94,44 m). Věřím, že i mně by se to mohlo ještě povést. Pořád věřím, že to tam pořád je, protože kdyby ne, tak skončím. Pro mě je oštěp snové povolání.
Lidovky.cz: Máte třeba na tréninku hozeno více než v závodě?
Ve vrzích jde v tréninku házet extrémní délky. V těch třeba 70 hodech může občas vyjít takové počasí, které v závodě netrefíte. A u nás podmínky hrají opravdu obrovskou roli. Na druhou stranu není něco podobného úplně ideální, protože jde o znamení, že ten daný sportovec nemá závodnickou hlavu. Co se týče mě, v závodě mám hozeno více než v tréninku, ale umím hodit opravdu daleko. Takže vím, že pokud to jednou vyjde i v závodě, tak ten oštěp nenajdou. (pousměje se)
Lidovky.cz: Takže 90 metrů na tréninku běžně neházíte?
Vůbec. Letos poprvé, ale to jsem už měl tuhle délku hozenou také v závodě. A hlavně, my v tréninku neházíme na čáru, ale my za ni ještě vybíháme, takže v reálu jsou ty hody vlastně ještě kratší. Takže i když jsem v minulosti hodil 89 metrů na tréninku, tak ve skutečnosti to bylo kolem 85, 86 metrů.
Lidovky.cz: Jsou tyto mety i pro samotné sportovce opravdu tak důležité? Sprinteři mají 10 sekund, desetibojaři 9000 bodů, hokejisté v NHL 100 bodů za sezonu, vy 90 metrů.
Určitě. Myslím, že to jsou cíle, které si dáváte, když se sportem začínáte. Pamatuji si, když jsem dělal někdy v sedmnácti první velký rozhovor pro časopis Atletika, tak se mě ptali na moje sny a já jsem jim odpověděl: „Devadesát metrů a olympijská medaile.“ Člověk si musí dát velký cíl, za kterým si jde. Je to o snech, motivaci. O nastavení si hlavy.
Lidovky.cz: Vy jste tyto cíle už splnil. Takže teď další, zbavit se přívlastku „věčně stříbrný“ a konečně mít na krku zlato?
Je to tak. Moje žena v roce 2012 říkala, že chce být na olympiádě, což se jí splnilo, byť v pozici mojí fanynky (vícebojařka Lucia Slaničková). Manželka byla slovenská rekordmanka v sedmiboji, ale nakonec se jí to přání splnilo trochu jinak, než chtěla. Možná je třeba je trošku více konkretizovat. (pousměje se) Ale je to, jak říkáte, tohle je teď další meta.
Lidovky.cz: A co k ní chybí?
Hodit ze všech soupeřů nejdál. Já měl do letošního roku osobní rekord ze světového šampionátu, což ukazuje na závodnickou hlavu, protože málo lidí má osobák z hlavního závodu sezony. Takže vím, že na velkých podnicích umím bojovat, což mě žene dál. Kdybych v osmnácti hodil 90 metrů, v devatenácti vyhrál mistrovství světa a ve dvaceti olympiádu, tak by to bylo divné. Mám za sebou hodně dřiny a vím, že mám spousty dřiny ještě před sebou.
Lidovky.cz: K označení „závodní typ“ jste se ale musel dlouho prokousávat, protože vám to naopak dlouho na velkých akcích nešlo.
Je to tak. Zlomilo to mistrovství Evropy 2016, kdy jsem se poprvé dostal na velké seniorské akci do finále, a ještě navíc druhým místem z kvalifikace. Právě v ní jsem si ukázal, že na to mám, že mohu porážet ty nejlepší kluky, nakoplo mě to. Je to podobné jako v horolezectví, kdy na horu lezete přes tábory a postupně. Když se na vrchol dostanete a vlastně ani nevíte jak, je strašně těžké podobný úspěch zopakovat. Když si ale tu cestu prožijete postupně, tak je to jiné. Já si celou svoji cestu prožil, prošel si od zklamání až po situaci, kdy celá výprava čeká na vaši medaili.
Lidovky.cz: Jak je tohle vlastně složité? Protože poslední sezony to tak opravdu je, že jedinými medailisty z velké akce jsou oštěpaři, či oštěpařky.
Přijde mi to občas až vtipné, kdy i ostatní závodníci v týmu říkají: „Jo, oštěp, to je jasná medaile.“ Když jsme s Víťou šli v Tokiu do akce, tak nejlepším českým atletickým umístěním byla 13. příčka, což bylo pro nás na jednu stranu hodně svazující, na druhou stranu si to ale nesmíte připouštět. Nebylo to úplně jednoduché, protože nám to samozřejmě někteří lidé před závodem připomněli, ať už chtěně, nebo nechtěně.
Lidovky.cz: Ještě k těm vašim třem velkým stříbrům. Jednou o 91 centimetrů, jednou o 38 centimetrů a jednou dokonce o 16...
Ten nejtěsnější rozdíl byl z mistrovství světa 2017 a byl to vlastně jeden velký paradox, který ukazuje krásu našeho sportu. Já si tam na dlouhou dobu vytvořil osobní rekord, tu hranici jsem si posunul tehdy o skoro dva metry, a zároveň jsem prohrál s klukem, který ten rok hodil skoro 95 metrů. Takže na jednu stranu to bylo blízko, na druhou hrozně daleko.
Lidovky.cz: A co první hody v závodu? Jak to na ostatní zapůsobí, když to někomu napoprvé uletí?
Je to obrovská psychologická zbraň. Často to připomíná trenér (Jan Železný) ve spojení s olympiádou 2000 v Sydney. Tehdy tam mělo hodně kluků na obrovské hody, ale po první sérii měla medaile hodnotu 87,76 metru, což spousta lidí – hlavně trémistů – v hlavě nezvládla. Takže, když se to povede, jde opravdu o skvělou zbraň.
Lidovky.cz: Vy jste trémista?
Dříve jsem byl, ale teď to je spíše naopak. Těžko se to popisuje, prostě jsem v určitém stavu, hodně často se mi stává, že si závody nepamatuji.
Lidovky.cz: Opravdu?
Je to tak, jsem prostě v takovém lehkém transu, kdy vlastně po závodě ani nevím, kolik jsem hodil, jak to létalo.
Lidovky.cz: A kdy vám to dochází?
Jak kdy. Když jsem loni odcházel z olympijského stadionu v Tokiu, tak jsem si říkal: „To bylo nějaké lehké. Proč zítra není další závod?“ Přitom jsem se konkrétně na tento závod připravoval díky odkladu vlastně pět let.
Lidovky.cz: Jak je oštěp náročný po fyzické stránce?
Myslím si, že extrémně. Je to komplexní disciplína. Lidé si možná myslí, že v přípravě jen posilujeme a házíme, ale my i hodně běháme, skáčeme, hrajeme i míčové hry – abychom měli cit, koordinaci. Řekl bych, že i sami atleti si myslí, že moc netrénujeme, ale nejspíše by se hodně divili.
Lidovky.cz: Mimochodem, kolik máte hozeno levou rukou?
Myslím si, že bych 40 metrů nehodil. (úsměv)
Lidovky.cz: Co je pro vás více – hozeno přes 90 metrů, nebo medaile z velkých akcí?
Těžko se to srovnává. Já jsem hlavně rád za to, že jsem získal tři medaile na třech velkých akcích v řadě, což značí, že umím udržet vysokou výkonnost po delší časový úsek, ale na druhou stranu té devadesátky si zatím asi vážím o něco více, protože to je opravdu vybraná společnost, zatímco těch medailí je k dispozici přece jen trošku více. Ale možná budu mluvit jinak, když se mi povede zlato na nějakém velkém šampionátu. Každopádně od začátků jsem to měl nastavené tak, že ta vzdálenost je pro mě na prvním místě, že chci házet co nejdále.
Lidovky.cz: Kolik máte hozeno levou rukou?
Myslím si, že bych 40 metrů nehodil.
Lidovky.cz: Čekal bych, že řeknete více.
Ne, ne. Já jsem na levou opravdu levý.
Lidovky.cz: Cítíte vlastně po odhodu, za poletí oštěp daleko, nebo že to nebude úplně ono? Poznáte to?
Poznáme, jestli je to úplně nepovedený hod. Ale jestli to letí 86, nebo 90, tak to necítím. Cítíme, jestli to projede celým tělem, že je to technicky dobrý hod, ale taky to není vždy hlavní ukazatel. Jak jsem říkal, záleží na okolnostech, někdy máte pocit, že je to hod, který předtím letěl za 85 metrů a teď to není ani 80 a někdy naopak. Ale jo, pokud vám to nesedne, opravdu nesedne, tak to poznáte.
Lidovky.cz: Proč jste si vybral oštěp?
Dříve jsem dělal i kolektivní sporty, ale v momentu, když jsem přišel na hřiště, třeba ve florbale, byl jsem připravený na sto procent a viděl jsem, že někdo z týmu třeba ne, tak jsem z toho byl vnitřně totálně zničený a řekl jsem si, že budu dělat sport, kde zodpovědnost je vždy hlavně na mně, na mých bedrech.
Lidovky.cz: A je oštěp pro mladé kluky, či holky atraktivní?
Hodně bolí. Pro mě byl velmi atraktivní. Je to nejdelší vrh, náčiní je ve vzduchu nejdéle, takže, když se to trefí… Navíc je fakt, že já jsem od dětství furt něčím házel, takže u mě asi bylo jasné, jak to dopadne. Oštěp je hodně atletická disciplína, kluci jsou většinou osvalení, dobře vypadají, myslím, že ano, je to atraktivní sport.
Lidovky.cz: Využíval jste, nebo využíváte sportovního psychologa?
Ano, už sedm let spolupracuji s psycholožkou, je to jeden z kousků mozaiky – stejně jako trenér, fyzioterapeut – bez kterého ten výborný výkon prostě nejde udělat. Psycholog vám posune výkon ještě úplně někam jinam. Jsem přesvědčený, že pokud je někdo dobrý bez něj, s ním může být ještě daleko lepší.
Korunovace olympijské vítězky. Ledecká je podruhé Sportovkyní roku |
Lidovky.cz: A jaký vliv na výkonnost má rodičovství?
Myslím, že velký, náramně si to užívám. Hodně odděluji osobní a sportovní život. A rodičovství je velký krok v tom osobním. Je to hodně srandy i nesrandy, ale užívám si to. Je fakt, že v tom oddělování mám výhodu ve svém sportu, protože na velkých závodech bývám sám, jezdíme tam s určitým předstihem. Naštěstí to manželka ví a respektuje, že se potřebuji soustředit, že potřebuji mít v hlavě vše pohlídané.
Lidovky.cz: Jak dlouho plánujete ještě pokračovat v kariéře?
Mám to nastavené tak, že Paříž určitě a pak ještě Los Angeles, kde mi bude 37 let. Vím, že trenér, Bára Špotáková i Víťa házeli a hází i okolo čtyřicítky, ale já si to momentálně nedovedu moc představit, jak jsem řekl, je to opravdu hodně bolavý sport. Ale uvidíme, nikdy neříkej nikdy.
Lidovky.cz: Jak se těšíte na první svátky v roli rodiče?
Hodně, už máme celá rodina oblečky, takže dcerka bude takový malý Santa Claus. Vánoce jsou hlavně o dětech, takže se na to moc těšíme, byť ty letošní si ještě pamatovat nebude. Ale každý rok bude silnější a silnější a úplně se těším na ta rozzářená očička pod stromečkem.
Lidovky.cz: Držíte české tradice?
Takové ty základní věci, kapr, salát, bez toho to nejde, šupiny pod talíři, rozkrajování jablíčka, něco přinesla žena ze Slovenska, takže máme před hlavním jídlem kapustnicovou polévku.
Lidovky.cz: Několikrát jste zmínil svého trenéra Jana Železného. Jaký máte vztah? Změnil se během těch 12 let spolupráce?
Pořád si vykáme. Nebo já mu vykám. Možná i proto, že když jsme spolu začínali, tak mi řekl, že pokud hodím 80 metrů, tak mu mohu tykat. No, a já to hodil asi dva týdny nato. (úsměv) Nechci říct, že je to vztah otec-syn, ale máme k sobě hodně blízko, vzájemně se respektujeme.
Lidovky.cz: Takže už za hranicemi trenér-svěřenec?
To každopádně. Přece jen spolu trávíme skoro více času než s rodinami.
Lidovky.cz: A ponorka není? Že by vám ten vztah zevšedněl?
Rozhodně ne. Oba máme rádi svůj klid, takže jsou chvíle, třeba po sezoně, kdy o sobě měsíc vůbec nevíme, nekontaktujeme se, takže o ničem takovém, jako ponorka nebo podobně nemůže být vůbec řeč. Já našemu spojení věřím a nevím, co by se muselo stát, abych mu přestal věřit.
