Neděle 3. července 2022, svátek má Radomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Sport

Na tom kole se snad ani nedalo dojet. Příběh Hirtova nezapomenutelného dne

OSLAVA. Jan Hirt se raduje z vítězství v šestnácté etapě Gira. foto: AP

Nebyl to pro něj od začátku dokonalý den. Řešil v něm tolik problémů. A přece na jeho konci slavil coby nejsilnější ze všech. „Vyhrál jsem na Giru s křečema, úplně prázdný a na rozbitém kole,“ vyprávěl Jan Hirt v úterním večeru v Aprice po horské etapě, která se zlatým písmem zapsala do historie české cyklistiky. Toto je její příběh.
  10:38

Pondělí, třetí volný den Gira.

Barnabás Peák, maďarský cyklista Hirtovy stáje Intermarché, vloží na Twitter mapu severní Itálie. „Chlapci, mám takový návrh,“ napíše k ní a čárou propojí Bergamo, kde se právě nacházejí, a Veronu, kde letošní Corsa rosa v neděli vyvrcholí.

Dvě slavná historická města dělí od sebe pouhých 115 rovinatých kilometrů.

„Nemohli bychom to vzít přímo?“ popichuje Barnabás.

Ne, nemohli, pánové. Pojedete naopak pořádnou oklikou a přes jedny z nejtěžších kopců, jaké vám v posledním týdnu závodu můžeme naservírovat, rozhodli už dávno organizátoři.

Ti nyní na Twitteru ujišťují: „Giro servíruje v 16. etapě pekelný triptych.“

Na tři vrcholy první kategorie, včetně strašáku Mortirola, se budou drápat. Třemi krkolomnými sjezdy pak poletí dolů. V závěru etapy obloha sešle na jejich hlavy déšť, mokrá vozovka bude kluzká a záludná, riziko pádu značné.

Věru, není se nač těšit.

Pravda, po startu se mnozí usmívají, když do prvního úniku vyrazí i Mark Cavendish. Vida, Mark si chce udělat rezervu pro následný boj s časovým limitem.

Zásadní únik dne se tvoří až ve chvíli, kdy dorazí na první jedničkové stoupání Goletto di Cadino. Zvučná vrchařská jména včetně několika chlapíků z okolí desátého místa pořadí se probíjejí vpřed. Jsou tu i etapoví vítězové Simon Yates a Giulio Ciccone, je tu také Koen Bouwman v modrém dresu lídra vrchařské soutěže.

A není tu Jan Hirt.

Ten se k nim teprve probíjí.

„Do úniku jsem si doskočil docela pozdě, s Guillaumem Martinem a dvěma dalšími jako ti úplně poslední,“ bude vyprávět.

Když už v něm konečně je, nastává čas, aby se rozhlédl. Tak koho tu ještě máme? Týmového parťáka Lorenza Rotu, ano, takový byl přece před etapou jejich plán. A tady, jistě, to je nesmrtelný 42letý Alejandro Valverde. Nechybí ani ambiciózní nizozemský mladík Thymen Arensman z DSM. Dravý Němec Lennard Kämna z Bory, i se zkušeným kolegou Wilkem Keldermanem. Mnohými bitvami prověření vrchaři Hugh Carthy z EF a Wout Poels z Bahrainu. Nebo loňská mladičká senzace z etapy na Zoncolan, Lorenzo Fortunato z Eola.

Silná parta. Celkem 22 lidí. Nechají je vůbec peloton a top favorité Gira ujet? Na tom jako by se Ineos, Astana a spol. zprvu nemohli shodnout.

„Dlouho jsme měli k dobru jen minutu. Nebyl jsem si jistý, jestli ten únik vydrží,“ poví Hirt. „Ale když v něm jednou jste, tak to zkoušíte, co to dá. Kdo nic nezkusí, nic nemá.“

Z vrcholu Goletta di Cadino sjíždějí rychlostí až 100 km/h. Pád Mattia Baise z druhodivizního týmu Androni, jednoho z uprchlíků, je varováním, jak zrádné tyto prudké sjezdy jsou. Diskové brzdy kvílí, horský vzduch je naplněn zvuky skřípajícího kovu.

Náskok úniku pozvolna narůstá. Už mají dvě minuty k dobru.

Potud Hirtovi vše vychází.

Načež se dost věcí pokazí.

Proč hrajete takové hry?

Míří údolím do města Edolo a nervozita ve skupině narůstá. Valverde přijíždí na její čelo a má proslov k ostatním. „Někteří kluci nechtěli pořádně spolupracovat,“ postěžuje si Španěl po etapě. „Tak jsem nemínil tahat víc než ostatní.“

Ani Hirtovi se nelíbí, jak soulad v jejich partě mizí. „Pár lidí se chtělo jen vézt vzadu a netahat. Jakmile se tohle začne dít, nikdy to není dobré. Vždycky je lepší, když se na špici protočí všichni a vyhraje potom ten nejlepší, než aby se hrály takové hry.“

Náhle se skupina rozděluje na dvě a v té první chybějí i Hirt, Yates, Ciccone. Simon Yates rozčileně rozhazuje rukama: To jsme tomu dali. Jenže k pořádné stíhací jízdě nedochází. Skupina před nimi, dirigovaná Valverdem, na ně získává až minutu.

Hirtovi je jasné: S tím musím rychle něco udělat.

Za Edolem se silnice větví. Doleva by mohli vyrazit do proslulého průsmyku Gavia, který tolikrát vypadl z itineráře Gira kvůli sněhové záplavě. Oni však míří doprava. Před nimi je jiná ikona. Mortirolo. Že na něj tentokrát vyjíždějí z procentuálně snazší strany? Jak prohlásil René Andrle, sportovní ředitel týmu Israel Premier Tech: „Mortirolo je extrémem, až už se na něj vydáváte odkudkoliv.“

Hirt si pod ním bere od týmu lahvičku s dvojitým espresem, aby ho nakopla. Načež si s Carthym a Cicconem zavelí ke stíhací jízdě za vedoucí skupinou.

Silnička vinoucí se lesem sice místy dostala nový asfaltový koberec, ale často je úzká jen na tři metry, šedivá stuha uprostřed zeleně pokračující stále vzhůru, drsná a nekompromisní. Od rána se po ní k vrcholu drápaly na kolech stovky fanoušků. Teď ženou nahoru i Hirtovo trio.

„Tou dobou jsme měli ještě daleko do cíle etapy, 80 kilometrů,“ popíše Hirt dění na Mortirolu. „Nechtěli jsme udělat kdovíjak velký nástup, za který později budeme pykat. Vepředu jeli dobří vrchaři, šlo o něco jiného, než když si doskakujete sprintery. Proto jsme za nimi vyrazili přiměřeně ostrým tempem, které nás nezničí.“

Cicconeho nicméně i toto tempo odrovná. Ital, který před třemi lety šlapal s Hirtem v úniku právě přes Mortirolo, si zoufá, ztrácí, stěžuje si na bolavá záda.

Naopak Hirt a Carthy to dokážou. Tři kilometry pod vrcholem Mortirola jsou u čelní skupiny,šlapou s Valverdem, Kämnou, Arensmanem, Bowmanem a Poelsem. V sedmi se prodírají stále houstnoucím davem. Carthy křičí na fanouška snažícího se běžet vedle něj, pak ho odstrkuje rukou.

Mortirolo je dobyto. Tak zase dolů.

Silnice se vlní serpentinami, podél hlubokých strží. Neradno si představovat, co by se mohlo stát. V Hirtových sluchátkách se ozývá: „Pozzo upadl.“ Jeho týmový kolega Domenico Pozzovivo, na pátém místě pořadí nejlépe umístěný jezdec Intermarché, se sbírá ze země po karambolu ve skupině favoritů, zaostávající o tři minuty.

S pomocí Reina Taaramäeho dohání devětatřicetiletý veterán, startující na své 22. Grand Tour, minutovou ztrátu na další lídry celkové klasifikace, zatímco ve sjezdu útočí (byť bez většího efektu) Vincenzo Nibali a Mikel Landa, jinak sjezdaři par excellence.

Skupina uprchlíků už je takřka dole, v údolí Valtelliny, na čele s Arensmanem a Kämnou, na konci s poněkud vlajícím Carthym.

„Jeli jsme ten sjezd dobře. Rychle, ale bez rizika,“ ocení Hirt.

Sedm statečných se prosmýkne centrem města Tirano a vydává se na pětikilometrové nekategorizované stoupání do Teglia, kopec s průměrným sklonem osm procent, na jehož vrchol organizátoři poněkud provokativně umístili sprinterskou prémii.

„Tady se začne útočit,“ věštil před etapou Hirt. Anebo ne? V jejich skupině ještě ne. Pouze umdlévající Bouwman odpadá.

Zato o tři minuty za nimi ve skupině favoritů začíná ohňostroj nápadů. Náskok uprchlíků zákonitě klesá.

V BEZPEČÍ TÝMU. Richard Carapaz v růžovém dresu pro lídra Gira během šestnácté etapy.

Na prudkém, tam zaútočíš

Poslední vrchařský akt etapy je přichystán na Santa Cristinu neboli Montagna Pantani. V roce 1994 právě na Mortirolu a Santa Cristině předvedl Marco Pantani svůj jedinečný kousek, když zde odrovnal hvězdy Bugna, Chiappucciho, růžového Berzina a nakonec i legendu Miguela Induraina.

„Jako když letadlo uletí tanku,“ popisovala tehdy Gazzetta dello Sport, jak se Pirát vzdálil Španělovi.

Teď si chce hrát na letadlo Kämna. Odjíždí zbylým souputníkům. Záhy se za ním vydává Arensman.

A co Hirt? Němec už má skoro minutu k dobru, Arensman 40 sekund.

Hirt pozoruje, co udělají Valverde a Carthy. Vidí, že výraz v jejich obličejích není dobrý.

„Ve stoupání na Santa Cristinu jsem zaplatil za předchozí úsilí. Musel jsem si nastavit vlastní rytmus,“ bude vyprávět Valverde. Letošní Giro je pro něj součástí rozlučkové sezony, které přezdívá „la última bala“, tedy Poslední střela, což je slovní hříčka jeho dlouholeté přezdívky „BalaVerde“ neboli Zelená střela.

Ví, že dnes na vysněné etapové prvenství nedosáhne.

Jan Hirt slaví vítězství v 16. etapě Gira.

Ovšem Hirt by stále mohl! Stále má dost sil! Ve chvíli, kdy se stoupání láme do své druhé prudší desetiprocentní poloviny, vydává se jednatřicetiletý Čech osamoceně stíhat dva muže před sebou.

„Kämna a Arensman už byli docela daleko, musel jsem už po nich jít. Ale plánoval jsem zaútočit právě až na té prudší pasáži, protože na pozvolnější by se ti ostatní za mnou snáz vyvezli. Nechtěl jsem, abych se obětoval a dotáhl Valverdeho i Carthyho dopředu s sebou.“

Rozkmitá nohy, a když ne zas tak daleko uvidí Arensmana, je to úleva. Oční kontakt vždy pomůže.

Už Arensmana má.

A už společně dostihují Kämnu, jehož nohy jako by se přestávaly točit.

Dva kilometry pod vrcholem Santa Cristiny je to Arensman, kdo zaútočí. Hirt odpovídá. Němec nestíhá.

Bude to jen mezi nimi dvěma. Kämna odpadá. Richard Carapaz a lídři pořadí jsou o půldruhé minuty zpět.

V tu chvíli však už Hirt nějaký čas ví: Přestalo se mnou spolupracovat mé vlastní kolo.

Jako bych tancoval na vodě

Přeskakuje mu řetěz, neřadí. Vnímá, že zadní kolo je povolené. Řeší dilema. Do vysílačky nejprve týmu oznámil: „Chci vyměnit kolo.“ Vzápětí svoji žádost stáhl. V hlavě mu bliká výstražný vykřičník: Když ho budeš měnit, je to pro tebe konec šancí na vítězství v etapě.

„Tak jsem zbytek kopce rval na velký převod.“

Později kritické chvíle popíše: „Už když jsem zaútočil na Valverdeho, cítil jsem, že mi kolo lupe. Po dvou minutách jsem ani nemohl najít převod, jak moc skákalo. Zadní kolo bylo opravdu úplně volné, lítalo zprava doleva. Kvůli tomu mi skákal řetěz. Vždycky když jsem zabral, skočil, proto nešlo pořádně šlapat. Musel jsem tam dát velký převod, který je trochu stabilnější.“

Už jednou na závodě Kolem Romandie se mu něco podobného stalo, ale tehdy mu o nic nešlo. Tentokrát jde o triumf v etapě Gira.

Dokonce se Arensmanovi omlouvá: „Mám špatné kolo, blbne mi.“

Přesto Nizozemci pod vrcholem dokáže ujet. Zdolává poslední jedničkové stoupání dne s převahou 15 sekund.

Vítězství je vzdáleno necelých sedm kilometrů. Je před nimi sjezd do Apriky a závěrečná rovinka. Začalo pršet. Silnice je mokrá, kluzká. Teď to bude o hledání míry mezi rizikem a opatrností.

Předchozí úsilí s velkým převodem v kombinaci s úmornou etapou si vybírají daň. Hirt pocítí křeče. To snad ne!

Speciální ocet, který proti nim používá, si sice před posledním týdnem Gira nechal z Česka dovézt, jenže před etapou ho zapomněli v týmovém kamionu.

Arensman se přibližuje. Ztrácí na vedoucího Čecha 14 sekund, 12, 10, 9. V jedné ze serpentin ho Hirt vidí o kousek nad sebou. Přece si vítězství nenechá vzít! Kvůli křečím neví, jestli má na kole sedět, nebo stát. A kolo blbne čím dál víc. Hned v první zatáčce mu ustřelí, vyrovná ho, ale jako by tancoval na vodě.

Přesvědčuje sám sebe: Bude to na morál, ale dojedeš to. Neriskuj úplně, ale ani nemůžeš zůstat stát.

Sportovní ředitel Valerio Piva do vysílačky cosi křičí, jenže Hirt mu nerozumí. „Po celý den stejně řešili hlavě Pozzoviva, neměl jsem od nich moc informací,“ konstatuje po etapě.

„Jan Irt, Jan Irt,“ křičí italský hlasatel v Aprice. Na cílové rovině se snad desetkrát ohlédne, vidí svého soka.

„NEOTÁČEJ SE,“ okamžitě píše tým Intermarché na Twitter, když projede branou posledního kilometru.

A pak se to povede. Dílo je dokonáno.

UNAVENÝ, ALE ŠŤASTNÝ. Jan Hirt finišuje na prvním místě během šestnácté etapy Gira.

Po 202 úmorných kilometrech projíždí Jan Hirt cílem v Aprice sám, o sedm sekund dříve než Nizozemec Arensman, o 1:24 minuty před lídry závodu Carapazem, Hindleym a Landou.

Na pásce se vítěz dne chytne za hlavu v gestu štěstí i úžasu. Za cílem jde z objetí do objetí, pogratulovat mu přijíždí i Arensman, čeští fanoušci křičí „Honzo, nádhera“, polévá si hlavu vodou, vypije tři lahve a vyčerpaně usedne na asfalt.

„Asi nejšťastnější den mé kariéry. Vždycky jsem tvrdil, že v ní mám za cíl jednou vyhrát etapu na Grand Tour. Teď ji tedy mám, mohl bych skončit, ne? Ale nechci,“ usměje se do televizních mikrofonů.

Jak já teď mám usnout?

Odměnou za nezměrnou snahu mu je i posun do elitní desítky celkového pořadí, z dvanáctého na deváté místo.

Ovládl právě na Giru etapu, která měla být podle počtu nastoupaných metrů nejobtížnější v celém ročníku. Ukončil devítileté čekání na další vítězství českého jezdce v horské etapě na Grand Tour.

Leopold König to dokázal na Vueltě 2013.

Jan Hirt nyní v Aprice.

Ve stanu, kde se převléká, jej křeče chytají už i do rukou a do dlaní, s obtížemi na sebe něco navleče. Pak jde na pódium, kde si před týdnem po 10. etapě jeho oslavující týmový kolega Biniam Girmay špuntem od prosecca málem vystřelil oko.

Prosecco, čekající na vítěze, má od té doby špunty raději dopředu uvolněné, Hirt s ním zlije okolostojící a sám si vydatně lokne. „Měl jsem pořád žízeň,“ uculí se.

„Vítzství ve velkém stylu. Jan Irt, Republica Cecca,“ vykřikuje hlasatel.

„Grande Jan,“ oslavuje ho na Twitteru také Girmay.

Třikrát se v posledních šesti letech vydal peloton Gira na tolik obávané Mortirolo. Pokaždé při tom hrál Hirt stěžejní roli v úniku dne. Takovou bilancí se nikdo jiný z pelotonu nemůže pochlubit. Mortirolo se stalo jeho Horou osudu.

V roce 2017 posléze projel cílem etapy jedenáctý.

V roce 2019 skončil za Cicconem druhý.

V Aprice je první.

Výš nelze.

Když si mechanici Intermarché prohlédnou jeho kolo, jen udiveně kroutí hlavou: „Na tom se snad ani nedalo dojet.“

Na hotelu povečeří kuřecí stehno a těstoviny. Druhý večer po sobě tým Intermarché slaví. V pondělí to byly narozeniny Lorenza Roty, teď Hirtův triumf.

„Bouchlo se šampáňo, připili jsme si. Na víc nebyl čas. Ještě není konec,“ říká Hirt.

S kumpánem Rotou, který jej doprovázel i na vysokohorském kempu v Kolumbii, tvoří nadmíru spokojený pokoj.

Po večeři se za nimi staví Rein Taaramäe, spolubydlící Pozzoviva, a s úsměvem nabízí Hirtovi: „Nechceš si to prohodit? Pozzo taky jako ty vstává ráno hodně pozdě, byl by pro tebe ideální.“

„Kdepak, jsem zvyklý na Lorenza, nechci nic riskovat,“ odvětí Hirt.

Je mu každopádně jasné, že po takové etapě rozhodně brzy neusne a že se ráno opět bude potřebovat dospat.

„Hlavou mi lítají emoce. Nebude vůbec jednoduché usnout. Já bych chtěl, ale tělu někdy neporučíte,“ říká na samém konci dne, na který nikdy nezapomene.

Dne, kdy (slovy organizátorů) Jan Hirt kraloval v kraji legend.

Autor:

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...

Mohlo by vás zajímat