Jarošovi se dosud podařilo stanout na osmi vrcholech osmitisícovek, což z Čechů kromě něho dokázal pouze Josef Rakoncaj. Jestli Jaroš na Manaslu uspěje, ke zdolání všech osmitisícovek mu bude chybět posledních pět. Obtížnost jeho výstupu však tentokrát mnohonásobně umocňuje fakt, že Jaroš se do stěny nejspíš pustí sám. Jako by snad chtěl napodobit někdejšího fenoména Reinholda Messnera?
„Původně nás mělo odcestovat šest, včetně mého tradičního parťáka Zdeňka Hrubého,“ vysvětluje Jaroš. „Nakonec se ale situace vyvinula tak, že do Káthmándú odletím sám.“
Svého osamění se však Jaroš nebojí. „Svůj plán upřesním až v základním táboře, kam se dostanu po týdenním pochodu. Na helikoptéru totiž nemám potřebné finance. Buď se přidám k nějaké skupině, s níž se dohodneme na spolupráci, anebo půjdu nahoru skutečně sám. Beru si proto jen malé a lehké věci, včetně stanů.“ Obavy z trhlin Jaroše zneklidňuje pouze neznalost stěny Manaslu, kde se dosud nikdy neocitl. „Já bych se snad radši odvážil sám na K2, kterou už znám,“ připustil. „Na Manaslu netuším, kde třeba hrozí trhliny, které představují největší problémy. Bude proto obtížné vybrat si z těžkých cest nahoru takovou, aby nebyla objektivně přímo nebezpečná.“
Jaroš získal začátkem března ocenění od mezinárodní komise, v níž seděli i Rakušané, za loňské úspěšné výstupy na Dhaulagiri a Makalu, v kategorii nejlepší výstup v horách nad 6000 metrů. Právě kvůli této expedici převzali Jaroš s Hrubým dnes ocenění od Českého klubu fair play - více ZDE.
Na Dhaulagiri tehdy oba prožili ve značné výšce pekelnou noc, při níž si mysleli, že je nejspíš jejich poslední. Přesto krátce po ní zachránili několik polských a španělských horolezců, kteří by bez jejich pomoci zemřeli.
„Když jsme se Zdeňkem na Dhaulagiri stahovali dolů Poláka Artura Hajzera, ve stanech okolo bylo snad 20 lidí. Nikdo ale ven nevylezl. Ani na chvilku nás ale nenapadlo, že se na něj nebo o pár dnů později na Španěly vykašleme. Jednoho z nich, Jesuse Moralese, jsme cestou domů potkali v Káthmándú. Rozbrečel se a pořád nám děkoval. Tak jsme všechno nakonec vyřešili na večeři, kam nás pozval...“
