25. prosince 2008 18:00 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Kaplan: Regenerace je velmi důležitá

Kondiční trenér AC Sparta Praha Aleš Kaplan. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kondiční trenér AC Sparta Praha Aleš Kaplan. | foto: www.sparta.cz

PRAHA Je kondičním trenérem Sparty a nyní fotbalové reprezentace. Kdo? Aleš Kaplan. A Sportreport.cz se jej rozhodl vyzpovídat na velmi diskutovaná témata v českém fotbale. Jaká je kondiční příprava v Česku? Proč domácí fotbalisté nestačí na mezinárodním kolbišti? Na tyto a další otázky, například ohledně sportování dětí, se snažil najít tento odborník odpovědi. Zde jsou.

Jste čerstvě v realizačním týmu fotbalové reprezentace. Jaké jste měl pocity, když vás trenér Rada oslovil?
V prvním okamžiku jsem byl překvapen. Myslel jsem si, že je to nějaká legrace od Pavla Horvátha, jehož některé šprýmy jsem na Spartě zažil. Nakonec se ještě ozval asistent Šilhavý, jehož jsem znal, takže jsem začal věřit, že je to skutečně pravda. Byla to pro mě obrovská výzva, při které vzniká něco úplně nového.

Jaký je rozdíl mezi prací pro klub a pro národní tým?
Velký. U klubu je člověk v neustálém kontaktu s trenéry a s týmem a dá se říct, že se spolupodílí na přípravě v průběhu celé sezony. Ať již v předsezonní přípravě, poté jsou tréninky v průběhu sezony nebo individuální plány pro hráče po zranění. Jedná se prostě o dlouhodobou práci. V reprezentaci je to zatím něco jiného. Začínám sledovat, jak vlastně působí odborníci u národních týmů v Německu nebo Anglii. Musím si teprve najít ten správný systém. Kondiční trenér by neměl pouze vést rozcvičky, ale řeší s hráči i individuální plány třeba při návratu po zranění. Vytvořil jsem si databázi testů, jimiž prochází hráči ve svých klubech, a snažím se být s řadou kondičních klubových trenérů v kontaktu.

Je velký rozdíl v přístupu k hráčům v klubu a reprezentaci? Jak berou nového kondičního trenéra?
Kondiční trenér jim samozřejmě nemůže diktovat nějaké nové postupy. Fakt je, že každý klub má určitý systém sportovní přípravy, který si určitým způsobem chrání. Na druhou stranu jsou hráči zaměstnanci klubu, a tak respektují jejich pokyny. Snažím se tedy nabídnout určitý servis. Samozřejmě vždy musím respektovat klubový systém. Ale snažím se určitým způsobem spolupracovat s kondičními trenéry v zahraničních klubech na určité výměně informací o daném hráči. 

Pojďme na Spartu. Chci se zeptat, jak jsou na tom sparťané kondičně. Pan Chovanec se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že nijak dobře.
Pan Chovanec prohlásil, že na tom nejsou kondičně dobře. Otázka je, co to znamená kondičně špatně, vezmeme-li v potaz, že je konec první části soutěžního období. Nejde to říci jednoduše. Někdo byl zatěžován více a někdo méně. Hned po utkání s Kladnem jsme udělali testy a na základě nich dostal každý individuální plán s pokyny, na čem by měl zapracovat během dovolené. Tak aby byli hráči připraveni v lednu na kondiční soustředění. 

Je pravda, že hráč může z kvalitní předsezonní přípravy čerpat celou sezonu?
Jedná se o určitý systém přípravy, který má za úkol dostat sportovce na určitou úroveň sportovní výkonnosti. Připravit ho na soutěžní období. Ano, je to důležité, ale stejně důležitá je další kvalita v průběhu sezony. Jak říkají trenéři, někdy se musí „dobít baterky“. Pak hodně záleží, jak je fotbalista herně zatěžován. Tedy jestli pravidelně hraje, nebo je to střídající hráč. Tito jedinci pak samozřejmě dostávají v některých případech odlišné tréninkové jednotky. Ještě složitější je to pak v zahraničí, kde je vytížení hráčů výraznější.

To mě zajímá. Jak je možné, že v Anglii se hraje mnohem více zápasů s jedním přípravným obdobím a v takovém vysokém nasazení? Jsou naši hráči o tolik horší?
Již dlouhou dobu si pokládám otázky na toto téma. Měl jsem možnost být na jednom odborném fóru v Nitře, kde měl jeden z účastníků příspěvek na téma "Charakteristika přípravného období fotbalistů Realu Madrid". Jednak se zmiňoval, že se jedná z velké části o otázku ekonomickou. Mohou si koupit hráče, kteří mají nějaké dispozice k tomu předvést určitý vrcholný herní výkon. Druhá věc je otázka zabezpečení. Real má ve svém podpůrném týmu 31 lidí. Tedy více než samotných hráčů. I tento servis o něčem svědčí. Další věcí je fakt, že mnohem lepší výkon se podává před zaplněnými tribunami. V neposlední řadě pak systém sportovní přípravy. To v našich podmínkách není úplně jednoduché.

Jak vůbec je na tom Gambrinus liga?
Jsou rozdílné přístupy. Kondiční trenéry mají kromě Sparty ve Slavii, kde mají poměrně propracovaný systém, a to i co se týká mládeže. Také jsem měl možnost předkládat panu Chovancovi určitou koncepci celkové kondiční přípravy ve Spartě. Kondičního trenéra mají v Příbrami, v Baníku, v Teplicích. A mohu říct, že kondiční trenéry mají i ve druhé lize v Hradci Králové a v pražské Dukle. Nová generace trenérů chápe, že všechno nezvládnou sami a potřebují na určité složky sportovní přípravy specialisty.

Už jsme na to narazili. Jak klíčová je dobrá regenerace?
Složka zotavení sehrává důležitou roli. Je ovšem nutné připomenout, že hráč musí být naladěn na to, že mu regenerace pomáhá a prospívá. To je někdy velký problém. Někdy se tak stane, že fotbalista to začne vnímat až ve chvíli, kdy dojde k přetížení pohybového aparátu, únavovému zranění nebo se dostane za zenit své výkonnosti.

Liší se práce na regeneraci u mladších a starších hráčů?
Jistě. Záleží hodně na návycích mladých hráčů. Jestli si uvědomují, jak důležitým vkladem do budoucnosti je pro ně otázka využívání strečinkových a kompenzačních cvičení. Potom se stává, že hráč zatěžuje tělo tak dlouho, až to nevydrží. Hráč by si měl uvědomit, že využívání kompenzačních cvičení mu může prodloužit jeho sportovní kariéru. Investice do těchto cvičení se mu pak mnohonásobně vrátí v období vrcholné sportovní výkonnosti.

Zůstaňme u mladých hráčů. Jaký je váš názor, že na vrcholné úrovni hrají čím dál mladší fotbalisté?
Záleží, v jakém je mladý hráč stavu připravenosti. Stává se, že jsou jedinci, kteří jsou akcelerovaní ve svém vývoji. To znamená, že jejich biologický věk neodpovídá jejich kalendářnímu věku. Pak jsou tu hráči, jejichž debut je v sedmnácti letech. Pak je otázka, jak dlouho zápasové zatížení vydrží. Znamená to, zda je jejich pohybový aparát připraven. Pak se totiž může stát, že kvůli přetěžování začne jejich výkonnost stagnovat, a pak nastoupí psychologický moment, kdy jsou do nich vkládána velká očekávání a ta oni nejsou schopni naplnit. Těch příkladů je velké množství nejen ve fotbale.

Pokud půjdeme věkově ještě níže, jak má přistupovat rodič k výchově dítěte, tak aby sportovním tréninkem nepřišlo spíše k úhoně?
To je složité. Je nutné, aby dítě prošlo všestrannou pohybovou průpravou. To je v současné době někdy kámen úrazu. V dětství jsme chodili do Sokola, kde jsme prošli určitou pohybovou kultivací, prováděli jsme různé spontánní pohybové činnosti ve svém volné čase. V počátku není vhodné nasměrovat dítě jen na jeden sport. Navíc se stalo špatným trendem, že už i v mládežnických kategoriích jde hlavně o výsledek.

Dítě, které se brzy vydá jedním směrem, pak zůstává v mantinelech své pohybové dovednosti a hůře se učí novým pohybům. Řada rodičů tomu správně nechává určitý volný průběh, jenže pak jsou tu ti, kteří jsou aspirativní a vidí pouze výkon a úspěch svého dítěte. Někdy to pak funguje jako určitá investice: já budu dítě podporovat ve sportování a v co nejrychlejším výkonnostním růstu, ale očekávám, že se mi tato investice v budoucnu vrátí v podobě určitého opakovaného výrazného úspěchu. Tady pak záleží hodně i na trenérovi, který by měl zastávat velkou roli z hlediska sportovní přípravy a její celkové koncepce. Zároveň musí přesvědčit rodiče, že sportovní příprava mladého svěřence má dlouhodobý průběh.

Kdy je dobré začít se sportovní přípravou?
Je důležité začínat u pohybové průpravy, která se realizuje nejlépe v podobě hry. Vím, že vyhledávači talentů podchycují potencionální hokejisty, gymnasty nebo fotbalisty už v předškolních zařízeních. Je důležité, aby se dítě nezahltilo sportem. Klíčovým obdobím je podle mne období ukončení základní školní docházky, kdy děti začínají mít pocit, že je sportování vlastně už nebaví. Mohou se zde nahromadit problémy typu, že hokejisté musí vstávat na tréninky brzy ráno a tenisté tráví na kurtu řadu hodin.

Fotbal za poslední roky prošel velkým vývojem, obrovsky se zrychlil. Hráči naběhají za zápas až třináct kilometrů. Je to už podle vás na hranici lidských možností?
Řada sportů se takto posouvá stále výš. Tady je otázka, kde se nachází nějaký výkonnostní limit. I fotbal je rychlejší a dynamičtější, ale taková je i celá naše doba. Všechno se zrychluje. U fotbalistů je všechno věcí typologie hráčů. Proto je systém práce vyhledávačů talentů tak propracovaný.

V tomto ohledu je zajímavá i další věc. V dnešním globalizovaném světě se u nás uplatňují i cizinci. Stále více se prosazují zejména Afričané. I ve Spartě s nimi pracujete. Jsou skutečně typologicky tak odlišní?
Musím říci, že určitá odlišnost tam je. Záleží, z jaké geografické oblasti hráč přichází. Jedinec může být výborně fyzicky připravený, ale třeba jen na úrovni jedné složky, například rychlosti nebo naopak vytrvalosti. Druhou roli sehrává i dovednostní úroveň. V našich podmínkách pak záleží ještě hodně na tom, jak zapadne do zdejšího prostředí. Jsou tu jiné klimatické podmínky a odlišné kulturně-sociální vazby. Musí se prostě dobře adaptovat. Musím ale říct, že tito hráči jsou na tom z fyzického hlediska velmi dobře. 

Michal Šroubek, Lidovky.cz